Co se pořád děje

Už jsem pomalu psaní blogu vzdala, jelikož bych skoro zapoměla, že ho vůbec mám, kdybych se jednou za sto let nepodívala na svůj druhý email a nezjistila, že tam mám upozornění, že mi ho asi brzo smažou.
No a jelikož mi momentálně skončilo zkouškový a zatím nemám co dělat, a sezení u počítače mi už nepřipadá jako smysluplné trávení mých dnů, tak jsem se rozhodla, že bych mohla zase něco napsat. (tak jsem si pustila nahlas hudbu aby mi to šlo líp, ale zrovna přišla spolubydlící, nechci ji zas tak prudit)
 

Jeden výlet před pár měsíci :)

26. března 2016 v 19:22 | Lili |  Výlety
Tenhle článek jsem asi měla sestavit už dávno, jelikož jsem na tomto výletě byla 31. října. Bylo naprosto luxusní počasí, takže fotky, které jsem si udělala jsou lné světla a sluníčka. Snažila jsem se udělat nějaký hezkým, ale s obyčejným foťákem a žádným talentem to vypadá jak to vypadá. Normálně podzim nemám moc ráda, když prší a je zima a celkově hnusně, ale tenhle den se nám vydařil a podzim se nám ukázal v té lepší stránce. Vyrazily jsme s Ann na pěší výlet na nejvyšší vrch Českého Švýcarska (kdo uhádne jak se jmenuje? nebo pozná podle fotky? asi nikdo).

Nikdy se nic nezmění

26. března 2016 v 15:50 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Tak jsem zjistila, že jsem na blogu od listopadu nebyla. Ale rozhodla jsem se k němu opět vrátit. Zjistila jsem, že když mám nějaký problém a sepíšu ho na papír (s kamarádkou si píšeme dopisy) tak se mi nějak uleví a problém je mnohem menší. Jenže jí nechci pořád psát dopisy, má svoje problémy, tažke budu asi psát více sem, není to sice papír, ale taky to snad pomůže. Příjde mi, že to je se mnou jako na houpačcce, chvíli se cítím celkem v pohodě, pak se zase něco pokazí a cítím se úplně v háji. O zkouškovým jsem bohužel měla špatný období, což se podepsalo na škole, opakuju dva předměty, čili možná budu opakovat i ročník protože je toho strašně moc.
 


Co je tady špatně?

7. listopadu 2015 v 23:58 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Co je špatně? Asi celý svět? Nebo spíš něco ve mě, co se nedokáže s tímto světem smířit. Posledních pár měsíců (vlastně od začátku letních prázdnin) se mi často měnily nálady a dost jsem přemýšlela. Možná taky z dlouhé chvíle, kdy jsem neměla co dělat. Když jsem zrovna nebyla na táboře, byla jsem doma. A domaznamená vvíceménně jen doma. Měla jsem z toho docela dost smutnou náladu, hlavně mě mrzelo, jak málo mi stačí k životu. Moje dny se skládali z času stráveného na počítači v nějaké části domu nebo na zahradě a vzájemného se pruzení s ostatními členy domácnosti.

Že by nový kluk? Nebo jen další trápení?

14. června 2015 v 23:52 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Jak už nadpis napovídá, v mém životě se možná objevil někdo nový, kdo by stál za pozornost (možná). Ale já si zatím pořád říkám, že se nesmím zamilovat, protože vím, jak by to zase dopadlo, jako vždycky. Prostě jsem zatím dost nejistá, jak hodně si ho mám připustit k duši. Je to fajn kluk, rozumíme si, je s ním sranda a tak, ale nechci do toho moc cpát city. Prostě uvidíme v září, jestli nám z toho něco zbyde. Bydlíme každý jinde, on v Karlovarským kraji a ještě bude o prázdninách na koleji a bude chodit do laborky. Ani nevím, jestli se o prázdninách uvidíme, já bych se tomu nebránila, ale ještě jsme o tom nemluvili.
Tedy nemluvili jsme ani o tom, jak vážný to mezi námi je, jak už to u mě bývá, ale bere mě jako svojí holku, já jeho jako svýho kluka, takže nejspíš cajk. Jen ty prázdniny mi dělají starosti. A pár dalších věcí, které mi na něm vadí.
Věc se kterou jsem se už smířila jsou jeho vlasy, teda spíš jsem si zvykla na to, že se nechal ostříhat (ne moc, ale už se s jeho vlasama tak dobře nehraje, jestli rozumíte :D ), to je ještě v pohodě.
Jinak scházíme se asi měsíc a půl, skoro dva, od tý doby co jsme se víc začali bavit, když byla na konci dubna u koleje loukovice. Předtím jsme byli společně ještě s jedním klukem hrát kulečník.
Jinak jmenuje se Call. (Ok, jména si skoro u všech vymýšlim nebo předělávám a už mi docházejí nápady.) Je na stejný škole, jen ve druháku (teda je sice ve druháku, ale je starší asi o měsíc).
Nejspíš spolu chodíme, ale já v tom nikdy nemám pořádně jasno, jen vím, že smrtelně vážný to určitě není. Je totiž pár věcí, co mi pořád na našem vztahu vadí a nevím co s nima. Za prvý naše schůzky. Ze začátku jsme chodili na cigáro, pak jsme začali koukat na filmy na kuchyňce (bohužel já i on máme spolubydlící stále nasrané na pokoji, což je další problém). Ok, je to celkem fajn, skoro nikdo nás neruší (teda pouze v té nejnevhodnější době mají lidi tendenci se tam zjevovat), další místo kde se vidíme je dole na křeslech, když se učím a on tam sedí se mnou. Jinak se scházíme na kuchyňce. Což mi přestává stačit, chtěla bych prostě občas někam mezi lidi, nebo se aspoň jít projít (byli jsme venku jednou, když jsem ve dvě v noci měla takový blbý nápad, že se půjdem projít). Prostě dělat věci, co normálně dělají lidi co spolu chodí. Přeci nechci tak moc. Ale tak stejně jsem ráda, že ho mám.
Další věc, která mě trápí trochu víc je, že spolu nespíme. Tím nemyslím přímo sex (o tom možná později), ale prostě spát vedle sebe, usínat mu v náručí a ráno se vedle něj probudit. To je pro mě ve vztahu dost důležitý, že nemusím usínat sama, ale tady se asi nedočkám. Už několikrát jsem se ho ptala, naznačovala, říkala mu o to, ale nic. Jeho osobní prostor je pro něj důležitější, tvrdí, že na kolejní posteli se dva lidi nevyspí (vyspí, mám to vyzkoušený) a že potřebuje na spaní hodně prostoru. Přitom bych byla tak šťastná, kdybych mohla spát aspoň občas vedle něj.
Odbočka, poslední víkend v květnu jsem byla na takový táborový stmelovačce, kde jsme z našeho turnusu nakonec byli čtyři, ale byl tam i vedoucí, který se mnou bude mít oddíl a s kterým jsem se tam trochu sblížila. Tedy docela se na mě lepil, dotýkal se a mě to nevadilo (zcela nevinně). Spali jsme v jedný chatce, sice na třech sražených postelých, ale u sebe a mohla jsem se k němu přitulit (sice se snažil o víc, ale po tom co jsem mu řekla, že půjdu spát jinam a dala mu malou facku, tak jsme fakt spali). A tam jsem si prostě uvědomila jak moc mi to chybí, a jak by to bylo super spát vedle někoho i normálně, to se mi vždy uvolní tolik endorfínu a oxitocinu, že jsem šťastná. Konec odbočky.

Stejně je asi zbytečný řešit to teď, když se ani ne za dva týdny budu stěhovat z koleje domů, kde strávim většinu prázdnin (bohužel, musím si něco vymyslet, ale nevím co mám dělat sama, neporadíte někdo?)

No nic, budu končit, zbytek si možná sepíšu někdy jindy, až zase budu mít trochu času (což teď stejně nemám, měla bych spát, ráno vstávám na test a v úterý jdu na zkoušku, na kterou jsem se přes víkend nestihla učit).

Troška těch letních barviček. Nebojte nedostala jsem je od kluka (toho se asi vživotě nedočkám, aby mi kluk donesl kytku), ale natrhala jsem si je u kamarádky na chatě, tak mi aspoň trochu ozdobily stůl.









Zase tady

8. června 2015 v 11:20 | Lili |  Deníček
Tak po dlouhý době zase na blogu, tedy nepředpokládám, že by to někdo zaregistroval, ale dost dlouho jsem nic nenapsala. A proč vlastně? Chvíli jsem neměla o čem, pak nebyl čas, pak jsem se k tomu pořád nemohla dokopat, takže píšu samozdřejmě až teď, když bych měla dělat něco absolutně jinýho. A to jsem taky ještě před chvíli dělala, a to angličtinu, žačala jsem si vypisovat slovíčka. A bude to ještě chvíli trvat, ale teď si dávám chvíli pauzu a konečně něco napíšu.
Teda opět nemám nic zajímavého na pořadu, takže ze začátku asi napíšu, co je u mě novýho.
Tak oředevším už mám za sebou větší část semestru, což je hodně děsivá zpráva, protože brzo příjde druhá vlna zápočťáků a pak zkouškový. Fujky. Nechce se mi do toho, tak se myšlenky na to prozatím snažím přesouvat na neurčito.
Už jsem sice nějaký testy psala, ale nedopadly úplně podle mých představ. Co se dá dělat no, budu se muset trochu více snažit, ale aspoň mám za sebou jedny laborky a v kapse zápočet z kriminalistiky, který jsem získala dneska.
Jinak si tak proplouvám školou, čas mi utíká a moc tam nechodim.
Jinak je všechno skoro při starém. Moje míra socializace ve větší skupině lidí (tedy jeden z mých problémů) je pořád na stejné úrovni. Ale tak mám pár nových kamaradů, nebo spíš lidí se kterýma se teď víc bavim. Jednu z nich jsem poznala na netu, tak nějak jsme si začaly psát, dvakrát se viděly, od té doby nebyl čas. Je v pohodě, choodí na hnojárnu, není od nás a jmenuje se Mari.
Pak jsem se víc začala bavit s Lenn od nás z kruhu. Ani nevím jak, ale povídá se s ní dobře a jelikož je takytak trochu asociál tak se s ostaníma lidma moc nebaví (teda co se bavíme spolu víc tak i jo, dřív seděla vždycky stranou, teď o přednáškách sedíme spolu a tak). Taky jsme spolu dělaly prezentaci na kriminalistiku. To ani nechtěla, ale já jsem jí přemluvila, protože zrovna bylo dobré téma, čili výslech. A nemusela se dělat prezentace, ani nic říkat před ostatníma, ale natočili jsme video. Na dobrý a špatný výslech. Teda prča u toho byla neskutečná. Jedno video jsme natáčely snad na deset pokusů, protože jsme se buď brutálně přeřekly nebo jsme něco zapomněly nebo kameramanka nezapla natáčení a tak podobně. No prostě šlo těžko zůstat při tom s vážným výrazem. No nakonec jsme to nějak zvládly, vypadalo to i docela obstojně, ale tak hlavně tam bylo všechno, co tam být mělo.
Jěště větší legrace bylo to druhé video, tedy špatný výslech. Tam jsme pořád přemýšlely, jestli máme ještě někomu říct o pomoc, nakonec jsem napsala na kolejní fb, jestli by nám někdo nechtěl pomoct (nevinný dotaz a co z něj někteří lidé vyvodili, to jsem se nasmála) a ozval se Roman. Tak jsem mu vysvětlila, co potřebujem a on se k nám přidal.

Ehm, ehm, tohle jsem si psala hezky v dubnu, myslim, že jsem to i chtěla zveřejnit, čili jsem to měla dopsaný, ale neuložilo se mi to opět. Takže dneska k tomu tak maximálně můžu dopsat pár poznámek.
Jsem zase o pár týdnů a naštěstí i o pár zápisů v indexu bohatší. To nejdůležitější sice ještě nemám, ale dost kreditů do druháku jo, aspoň na podmínečný postup. Jinak máme zase zkouškový, jaký překvapení. Čili všichni, co na tu školu celý semestr srali se teď učí, hrají si na pilné šprty a hroutí se z toho, že to nedávají, aneb ať žije studenský život, nejsem vyjímka. Celý semestr jsem se k učení moc nedostala, teď se dokážu učit celý den, tedy ne že bych měla na vybranou, den se nedá nafouknout. Ale tak chybí mi ještě uzavřít tři předměty. Fyziku snad (na druhý pokus) udělám v úterý, moc by mi to pomohlo, protože z chemie ještě nemám ani zápočet a moc jí nedávám. No uvidíme no.

Jinak v osobním životě jsou taky malé změny. A nejen v mém. Lenn s Romanem spolu nejspíš začali chodit (aspoň to tak dost vypadá), což jsem ze začátku nemohla přenést ořes srdce, protože jsem si na Romana tak trochu myslela, ale už mě to přešlo, přeju jim to a navíc taky někoho mám. Nevím sice ještě jak je to vážný, ale vidíme se téměř každý den, myslím že ho mám ráda a naše rande na kuchyňce bývají dost zajímavý :D. Jen bohužel sexu jsem se ještě nedočkala, zatím jsme z toho pokaždý udělali akorát dobrou frašku, ale to radši nebudu rozebírat, jen že se sice máme čemu smát, ale neříkám, že bych s ním nechtěla spát. To tak asi vše.
Jinak už jsem se začala nehorázně těšit na tábor. Takže o něm asi začnu brzo více žvanit, protože myslím, že lidi ve svým okolí už tim docela štvu. Ale tak co, bude to super, jedou super lidi, už jsem se stačila trochu víc sblížit se svým vedoucím, ale o tom až jindy nebo spíš vůbec.

No, jdu se radši učit fyziku,zítra mám zkoušku a bylo by dobrý, kdybych ji dala.

Láska

16. března 2015 v 21:53 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
To, že existuje několik druhů lásky asi víme všichni, o tom mluvit nechci. Spíš bych se chtěla zamyslet nad tím, jestli je někoho možné milovat "různými orgány". Já vím, zní to docela dvně (možná až hodně divně), ale pokusím se trochu vysvětlit, co tím myslím.
Podle mě lze milovat buď srdcem nebo hlavou nebo pohlavními orgány. Tohle zní ještě divněji, to si uvědomuju, ale možná se mi trochu povede vysvětlit, co tím myslím.
Takže 1) Když někdo miluje srdcem, je to to nejhezčí, co může být. Prostě vaše srdce tluče, vyplavuje dopamin a endorfiny jakmile se daná osoba přiblíží, usměje se, dotkne se vás. Nemusí jít nutně o platonickou lásku, můžete toho člověka milovat i tělesně, ale pořád je to všechno v srdci a ve vás. A pokud to ten druhý má taky tak, jste nejšťastnější na světě. :) S láskou v srdci nevidíte chyby toho druhého, nebo je nevnímáte. Láska od srdce taky podle mě odlišuje milování od sexu. Někdo tyhle dvě věci od sebe nerozlišuje vůbec, ale já ano. Sex můžete mít s kýmkoliv. Může být fajn, příjemný, můžete si ho prostě užít, ale řekla bych, že milování se nevyrovná. Milování je chvíle, kdy se odevzdáte tomu druhému, vaše srdce hoří, chcete aby to tak bylo navždy a je to prostě o vašem splynutí (ne jen tělesném). A to prostě nezažijete jen tak s někým. Já jsem to zažila asi jen jednou v životě.
2) Milování hlavou zní jako hrozná píčovina. Nebo to tak aspoň zní. Jak by člověk mohl milovat hlavou? Prostě jste s někým, protože je vám s ním dobře, rozumíte si, jen to věčné bušení srdce nějak nepřichází. Můžete být spolu šťastní, žít spolu celý život, mít děti a vlastně mít šťastný život, ale vlastně s tím člověkem zůstáváte z "rozumu". Neříkám, že je to špatně, ono potkat někoho takového, kdo bude váš partner a zároveň kamarád je taky těžké.
3) Milovat někoho pohlavními orgány. To zní taky divně, ale celkem srozumitelně. Prostě vás někdo strašně přitahuje, vy ho taky, spíte spolu, je to všechno úžasný, můžete se cítit milováni, ale to srdíčko v tom není. Většinou takové vztahy nemají dlouhého trvání.


Tak to bylo zase takové moje "sračkozamyšlení", nicneříkající článek. Ale stejně nečekám, že to někdo bude číst, jen zabíjím čas. :)

Smysl života, těžký najít...

Myslím, že každý by měl mít ve svém životě nějaký cíl, aby jeho život měl prostě smysl. Prostě to, co já momentálně ve svém životě nenacházím. Snažím se, vážně, něco najít, ale vidím jen jedno velké prázdno, které nechce ustoupit mojí snaze o cokoliv jiného. Prostě mi příjde, že nemám nic, čemu bych se věnovala, nebo nějaký koníček, který by mě naplňoval. Nikdy jsem neměla. Ani nevím proč. Spousta lidí dělá sport. Já jsem byla vždycky pohybový antitalent a ničemu jsem se nevěnovala (možná trochu problém, že mě rodiče k ničemu nevedli?) a tak nějak mi to bylo jedno. Nevím, prostě jsem to tak brala, že nic nemám, v tu chvíli i to asi nevadilo, to až později. Prostě žádný koníčky ani zájmy.
Nevím, nějak mi přijde, že svůj život jen přežívám a nežiju. Vím, že takhle to má spousta lidí, ale mě to prostě hrozně štve a je mi to líto. Je mi dvacet a příjde mi, že už mě nic lepšího nečeká, že budu pořád stejná. Ještě před pár lety jsem si myslela, že vystuduju medicínu nebo něco podobného, budu pomáhat lidem, přidám se k lékařům bez hranic a v tom bude smysl mého života. Bohužel s mijí tupou hlavou se mi to nepodařilo. Čili si musím najít něco jiného.
Dalším smyslem života by pro mě mohli být děti. Tím nemyslím někdy v budoucnu moje vlastní, ale to, co dělám teď. Tím myslím tábory a akce přes rok. Ale tábory nejsou furt, a tři týdny v létě mě asi z mojí životní letargie nevytrhnou. Je to pro mě takový trchol roku, na který se těším od té doby, co tábory skončí. A přes rok toho mám čím dáltím míň. A ještě mi přijdě, že se mnou čím dám tím míň počítají. Prostě jako kdyby všichni zapomínali, že taky existuju a chci se něčeho účastnit.
Aspoň, že mám ty dvě malý. Člověk se s nima nenudí. Jenže poslední dva týdny jsem pro ně byla jen jednou, tak snad to od pondělka zase poběží normálně. Budu se nudit o pár hodin ménně.
Dokonce i ten jedinej člověk, který se mnou občas zašel do klubu už na mě peče. Ve středu jsme byli domluvený, že půjdem, po desátý pořád nevě děla jestli půjde, tak jsem nakonec ze zoufalství šla sama. Původně se mi vůbec nechtělo, ani když jsem tam dorazila, tak jsem si nemyslela, že to byl nějak super nápad, protože jsem tam nikoho neznala (dobře jeho jsem potkala hned u vchodu, ale o to jsem zrovna nestála), takže jsem akorát pozorovala okolí a doufaa, že mě nikdo nezašlápne. Což by zase nebylo zas tak nemožný, protože tam bylo lidí jak nas***. No, naštěstí jsem tam po nějaký době potkala dva kluky, který jsem znala (protože když jsme se tam potkali poprvý, tak jsme se nějak bavili, už ani nevím proč), tak jsem tam pak byla s nima, ale kdybych je nepotkala, tak bych šla za chvíli nejspíš zpátky na kolej.
Ale jde mi o princip. Prostě k čemu je mi to, že bydlím na koleji a de facto si můžu dělat co chci, když to nemám s kým dělat, tudíž je to stejný jako doma (akorát tady mě u toho nikdo nebuzeruje a nesráží mi sebevědomí ještě íc, jestli to tedy ještě je možný).

Už ani nevím, co mělo být původně smyslem tohoto článku, asi zase nic. Stejně jsem zase skončila u toho samýho, totiž u stěžování si na to, jak strašnej mám život (i když mi de facto nic nechybí a měla bych být šťastná, což ale nejsem).

Proč to vlastně píšu, když to nikdo nečte? Asi proto, že se mi aspoň trochu uleví.

Sakra, sakra, sakra

Po dlouhé době další článek, který nejspíš asi ani článkem nebude, ale spíš jen další slátaninou mých pocitů. Prostě se momentálně cítím dost pod psa a v reálném životě si nemám s kým pokecat, nebo komu to svěřit (nebo to spíš nikoho nezajímá, což nečekám ani tady).

Co je novýho?

18. února 2015 v 21:44 | Lili |  Deníček
No, normálně bych napsala, že nic, ale tentokrát ne. Tak předně nějvětší novinkou je, že jsem postoupila do dalšího semestru. Nakonec jsem zvládla udělat všechny předměty, takže nemusím nic opakovat, což je dost super a dost nečekané. Upřímně řečeno, pořád vstřebávát fakt, že jsem udělala zkoušku z matiky. Prostě nechápu, jak jsem to mohla dát, když to tolik lidí neudělalo.
(Tohle k článku vůbec nepatří, ale chce se mi to napsat. Prostě nesnáším, když dám zveřejnit článek a on se mi celý smaže. Stalo se vám to někdy? Mě už několikrát. Jde o to, že mě se články ukládají automaticky, ale někdy to prostě stávkuje, čili ještě není uložený. Pak dám zveřejnit a pro jistotu mě systém odhlásí a článek smaže. Docela mě to naposledy naštvalo, protože jsem to psala asi hodinu a znova už to stejně nenapíšu. Prostě vždycky, když něco dopíšu, nekoukám, jestli je to uložený, ani to po sobě radši nečtu, ale dávám rovnou zveřejnit. Asi to budu muset občas zkontrolovat.)
Tak, teď zpátky k tomu, co je u mě novýho. první zkouškový období úspěšně za mnou. Pořád se mi tomu nechce věřit, ještě před měsícem jsem byla úplně v hajzlu s nervama a myslela jsem, že mě ze školy vyhodí. Ale naštěstí se tak nestalo. Sice jsem přežila to, co jsem myslela, že bude nejhorší, ale když tak vidim to, co mě čeká tady ten semestr tak vážně nevím, jestli už to nejhorší mám za sebou. Ale tak zatím mám plný počet kreditů a v letňáku jich doufám získam dostatek, abych mohla do druháku. Teď už mi zbývá jen někdy dojít pro zápis na děkanát a vyřešit jeden předmět, který ještě nemám v rozvrhu i když bych ho tam mít měla a bude to.
Další novinkou (aby jich nebylo málo) je to, že jsem se minulý týden stěhovala. Ne nějak extra, jen o tři patra výš, ale stejěn to bylo docela náročný. A proč jsem se vlastně stěhovala? No, důvodů je několik. Předně moje spolubydlící. Trošku jsme se neshodli na pár věcech a mě to už nebavilo. Navíc neuklízeli a byli docela hlučný. A stejně jsem se s nima moc nebavila, teda spíš vůbec. Za další jsem se řekla, že změna je život. A že by nový spolubydlící mohli být lepší a já bych konečně měla s kým hodit ven. A stejně jsem ve čtvrtek neměla co dělat. :D
Ale tak, nepohoršila jsem si. Teda možná jedině v tom, že teď nemám balkón, ale to nějak přežiju. Jinak spolubydlící nemluví zrovna dobře česky, jsou z ruska nebo od kaď, to jsem se ještě přesně nedozvěděla, ale mezi sebou mluví tak, že jim nerozumim, což mi vůbec nevadí, protože mě aspoň neruší. Jinak, v pokoji je víc místa, než tam, kde jsem bydlela, a větší pořádek, aspoň zdánlivě. Se spolubydlícíma je to stejné, taky si s nima moc nepokecám, ale včera jsem mluvila se spolubydlící z vedlejšího pokoje a ta vypadá v pohodě.
Ale stejně se mi sedí líp dole, takže to je stejný.
Jediný, co se nezměnilo je, že pořád nemám s kým chodit ven. Prostě nevím, co všichni po večerech dělají, ale nikdo se mnou nikam nezajde. Teda kromě jedné kamarádky, která jednou za čas jo, ale taky nic moc. prostě nevim, jestli mám tak nepařící spolužáky, nebo prostě pařej doma, nebo pařili na střední a už je to nebaví nebo co.
Jen je mi prostě líto, že prostě i když jsem na koleji, tak dělám to co doma, čučim do počítače a nudim se. Já vím, tak bych si měla něco vymyslet. Taky jsem se už snažila na něco přijít, ale co má člověk dělat sám. Tak ráda bych něco podnikala, občas v sobě cejtím úplně energii, ale příjde mi, že celá zakrňuju jak nic nedělám. Vždyť já ani nemám žádné koníčky, nikdy jsem se ničemu nevěnovala a teď mi přijde hrozně těžký s něčím začínat. Teda kdyby bylo léto a byla bych doma, tak jedu na kolo, ale teď a tady? Asi mi brzo přeskočí, jestli nezačnu něco dělat nebo někoho nenajdu. Mě by často jenom stačilo mít si s kým pokecat, ale ani to mi občas nevychází. Proto když pak někoho potkám, s kým mám třeba společnou cestu, tak melu a melu jen abych udržela rozhovor. Pak samozdřejmě musím přijít každému otravná a chápu, že se se mnou nechtějí bavit, ale já si nemůžu pomoct. Prostě toužim po komunikaci s lidmy, toužím po přátelství, chci si užívat života, ale toho se asi nedočkám.

Kam dál