Leden 2014

Maturitní ples 1

30. ledna 2014 v 13:06 | Lili |  Deníček
Takže…můj ples. Byl naprosto skvělý, úžasný, nejlepší. Sice jsem zažila emocionální otřes, z kterého jsem se ještě úplně nedostala, ale o tom teď mluvit nebudu. Budu mluvit o všem ostatním.
Jestli to nechceš číst, nemusíš, jen mi pak nepiš, že je to nudné, mě to stejně nezajímá. :-)
Ples se konal 18. 1. v městě, kam chodím do školy a těšila jsem se na něj snad měsíc. Jelikož dojíždím a nechtělo se mi jet o půlnoci s našima domů, domluvila jsem se s kamarádkou, že u ní přespím. Ráno jsem skoro nemohla dospat, vzbudila jsem se o hodinu dřív než normálně. No nic, ráno jsem se vykoupala, umyla si vlasy a po obědě jsme vyrazily s mámou ke kadeřnici. Jelikož mám vlasy po ramena, bylo docela těžký něco vymyslet, ale nakonec jsem to zvládla a kadeřnice to jenom přivedla k dokonalosti. Potom mě i líčila, protože to by v mém snažení dopadlo asi hrozně, ale jenom bb crem a řasenku. Normálně se nelíčím vůbec, takže se jedná o značný pokrok. No nic, po této úpravě jsem sama musela uznat, že mi to celkem sluší (což se opravdu často nestává). Potom jsme došli domů, něco jsem ještě snědla a táta mě odvezl do města na Střelnici, kde se náš ples konal. To mohlo být tak půl čtvrtý. Samozdřejmě, když jsem tam dorazila, zjistila jsem, že už je skoro všechno hotový a pomáhat není s čím. No nic, čekala jsem, až kámoška dorazí od kadeřnice, abysme jeli k ní domů a já si tam nechala věci. Ta mi napsala skoro před pátou, že už končí a pak jsme konečně jeli k ní. Bydlí asi dva kilometry od kulturáku a autobusy tam moc nejezdí, takže nás vezl její táta. U ní doma potom nastal zmatek, když se snažila zbalit si všechny potřebné věci a ještě neměla došitý šaty, co jí šila máma. Na Střelnici jsme měli všichni být v půl šestý, abysme ještě nacvičily pořádně nástup a tak. Samodřejmě jsme tam dorazily až v šest, všichni už byli převlečený a čekalo se jenom na nás. Klasika, vždy se musí na někoho čekat.
No nic, poté co se mi podařilo vyhodit kluky z šatny jsem si konečně oblíkla šaty a obula se. Dost mě překvapilo, že mi ten večer spousta lidí řekla, že mi to sluší nebo že mám pěkný šaty, a myslím že to i mysleli upřímně. Normálně mě vídají v kalhotech, nejčastěji v černém tričku, nenalíčenou a s vlasama v culíku.
Pak jsme konečně zkoušeli nástup a předtančení, v sedm kámošce táta přivezl šaty (dokonalé, oranžové s vlečkou, sice do nich měla malý prsa, ale jinak jí moc slušely) a pomalu se blížil začátek plesu. Po sedmé hodině začali chodit lidi a lidí kolem mě se začala zmocňovat lehká nervozita (což vážně nechápu). Před půl osmou jsem šla ke vchodu, abych mojí nejlepší kámočce dala lístky, co u mě měla schovaný a pak jsem už jenom čekala až přijde moje úžasná rodinka. Když přišli tak samoždřejmě zamířili k úplně jinýmu stolu, ale to je jedno. Měla s nima sedět jedna moje kamarádka, ale ta vůbec nepřišla, protože byla nemocná (hm, ani mi nebyla schopná to napsat nebo zavolat, akorát na facebooku to řekla mému bráchovi...no nic).
V osm konečně začal ples. Nejdřív moderátoři chvíli kecali, pak se pustilo maturitní video a potom jsme už začali nastupovat na předtančení. Chodili jsme po trojcích, vždy dvě holky a jeden kluk. Vystoupení se nám moc povedlo, nikdo nic nezkazil. Po vystoupení jsme se už seřadili na šerpování. Mě měl vést brácha a nenapadlo ho nic jinýho, než přejít přes celý sál, asi aby ho všichni viděli a "nenápadně" se mě zeptat, kdy má jít a odkud. Nic proti, ale šla jsem asi ve druhý třetině, tudíž měl dost času si všimnout odkud a kdy ostatní chodí. No nic, když jsem přišla na řadu, dostala jsem šerpu, skleničku na přípitek a kytku.
Tady myslím končí asi první část plesu, zbytek si sepíšu v dalším článku, ale pokud jste to někdy dočetl až sem (což moc neočekávám) tak to je super.


Zima

30. ledna 2014 v 12:59 | Lili |  Téma týdne
Zima nepatří mezi moje nejoblíbenější roční období, opravdu ne. Jsem "letní člověk" a mám ráda, když je pořádně teplo. Zima je pro mě znamením krátkých dnů, depresivního počasí a nedostatku vitaminu D. Nemám ráda když vstávám za tmy, a když zároveň za tmy přijíždím domů ze školy. To mám pak pocit, že si den vůbec neužiju a zasvětla se pomalu nedostanu ven (ne že bych normálně někam chodila, ale myslim to obrazně). Nemám ráda když je chladno, zataženo a prostě ošklivo. Když takové počasí trvá dlouho jsem z toho podrážděná, protivná a nemám na nic náladu.
Sníh mám docela ráda, ale spíš jenom když jsem doma a vidím za oknem, jak sněží. Na to se hezky dívá, jak se krajina kolem halí do bílého hávu a to, co normálně vadí lidskému oku, se může schovat pod sněhovou peřinu. Takhle vypadá sníh hezky, ale jakmile člověk přijede do města, sníh tam není tak bílý, ani zářivý. Městský prach a špína na něj usedají a špiní ho do šedých a hnědých odstínů. Navíc ve městě se sníh odklízí, takže se tam nikdo nemůže na ulici ve sněhu brouzdat (což dělám moc ráda). Město v zomě nevypadá hezky.
Abych ale zimě úplně nekřivdila. Dokáže vytvářet hotové zázraky a úchvatné scenérie. Hrozně se mi líbí zasněžené stromy, nebo stromy pokryté námrazou. Jejich větve, které jsou obalené bílou přikrývkoua vypadají jako z Mrazíka. To bych pak nejraději vyrazila do přírody, brouzdat se sněhem nebo kochat se zimní krajinou. Kdyby ovšem nebyla taková zima. :-)
Pro milovníky zimních sportů musí být sníh něco úžasného. Lyžování v zasněžené krajině, kdy kolem vás hučí vítr a do tváře vás šlehá letící sníh. Kdybych se nebála rychlosti a uměla pořádně lyžovat a měla dost peněz, určitě by mě lyžování bavilo. Avšak na lyžích jsem stála akorát dvakrát na lyžáku.
To je asi všechno co mi říká zima. :-)

Přemýšlení

29. ledna 2014 v 18:23 | Lili |  Úvahy
Poslední dobou hodně přemýšlím. O všem možném. O lidech kolem mě, o mém milostném životě a lásce (tedy o dvou věcech, které u mě neexistují), ale i o škole a budoucnosti.
Nejvíc ale asi o lásce. Hlavně se to týká toho,, co se mi přihodilo na plese (viz můj článek na téma týdne láska).Pořád jsem se nevzpamatovala z toho citového otřesu. Pořád ho miluju. Mimochodem na plese jsem mu to neřekla. Na to bych v sobě potřebovala mít o pár panáků víc, ne, on to poznal sám, že se něco mezi námi (tedy z mé strany) děje. Což se mi moc nelíbí. Nelíbí se mi, že bych měla mít tak čitelná. Ten večer to na mě totiž poznala i moje nejlepší kamarádka, a to jeho neznala a o mě nevěděla, že jsem zamilovaná. No zkrátka a dobře, potom co jsme si všechno vysvětlili (tedy on mluvil, já jsem toho nebyla moc schopná, protože jsem si nechtěla připustit, co mi to vlastně říká), bych čekala, že budu naštvaná, že ho budu nenávidět... Ale opak je pravdou. Přesto že mi řekl, že spolu nemůžeme být, že bysme spolu nebyli šťastní, a ještě spoustu dalších věcí, se moje city k němu nezměnili. Spíš naopak, přijde mi, že ho mám ráda čím dál víc, i když si už nedelám takové naděje, že bysme spolu chodili (i když naděje umírá poslední, že). Myslím, že za o může i jeho chování vůči mě. To jak na mě byl na plese hodnej, i když vůbec nemusel, jak na mě hezky mluvil a tak. A hlavně jak se ke mě chová teď. Sedíme spolu na některé předměty v lavici, a bavíme se, jako by se na plese nic nestalo. Za což jsem hrozně ráda, pořád s ním můžu sedět, mluvit, trávit nějaké ty volné hodiny na chodbě. I když jeho city vůči mě jsou pouze kamarádské, já vím, že bude ještě nějakou dobu trvat, než ho dostanu z hlavy, a budu schopna se pokoušet o nějaký nový vztah (samozdřejmě že neúspěšný, jak už taky jinak u mě).
Minulý týden jsem si ještě myslela, že to dokážu překonat, že se s tím vyrovnám, a moje city (a možná i hormony) se brzy uklidní, ale to jen tak nepůjde, ale mě to vůbec nevadí.
Láska je hold věc složitá, ale já se teď cítím šťastná, těším se na chvíle, kdy ho vidím, a vůbec se na něj nezlobím za to, co mi řekl na plese.

Nedělní odpoledne

27. ledna 2014 v 18:07 | Lili |  Deníček
Tak počase jsem neseděla celý víkend doma. V sobotu sice ano, to jsem strávila půlku dne v kuchyni. Udělat štrůdl sice netrvá dlouho, ale nakrájet jablka, a ještě mezitím připravovat oběd a umýt nábobí už ano. Ale výsledek stál za to. No nic, to není důležité.
Takže neděle. Po čase jsem zase dělala něco co mě baví a naplňuje, trávila jsem odpoledne s dětmi. V naší městské sportovní hale se konalo sportovní odpoledne pro děti, převážně pro ty menší, se spoustou soutěží. Dostala jsem se k tomu přes kamarádku, která to ještě s jednou holkou organizovala a potřebovali pomoc. A jelikož dětem se věnuju ráda, tak se zeptaly mě. Ven se mi zrovna moc nechtělo, protože byla hrozná zima, a do haly to mám skoro dvacet minut chůze.
Nejdřáv jsme připravili nějaké soutěže a hry a poté jsme už jenom čekali, jestli vůbec někdo přijde. Moc lidí jsme nečekali, ale nakonec jich dorazilo spoustu. Děti běhaly kolem, soutěžily a mohly i něco vyhrát. Myslím, že si to všichni užili, jak děti tak dospělí, i já jsem pak hrála na honěnou a házeli jsme po sobě plyšové míčky. Je super, když se někde sejde tolik lidí s dětmi. Už se těším na další podobnou akci.

Zkažená nálada

24. ledna 2014 v 22:48 | Lili |  Deníček
Ahoj, znáte ten pocit, když ráno máte skvělou náladu, nic vás netrápí, ale dopoledne byste nejraději zabíjeli pohledem? Vsadim se, že to většina z vás zná. Mě se něco podobné ho stalo dneska. A týká se to, jak jinak školy a mých známek. Někomu to může připadat malicherné, nebo mě může považovat za šprta, ale to opravdu nejsem. Jenom se snažim mít dobré známky, což na gymplu není zrovna nejjednodušší a na letošním vysvědčení mi dost záleží, jelikož ho budu psát na přihlášku na VŠ. No nic, to jsem trochu odbočila.
Prostě mi vadí, když někdo se moc neučí, nebo na to prostě sere a má dobré známky. Narozdíl ode mě. Ne že bych se úplně na každou hodinu svědomitě učila, ale na písemku se učím vždycky. Myslim, že stačí, že mě tímhle poslední dobou štve můj bratr. Kromě matiky mu to všechno jde, téměř nikdy nevidím, že by se učil, furt je na počíteči, ale přesto má lepší známky než já, furt se snaží chlubit kolik má jedniček, že bude mít jenom jednu trojku atd. Už se vážně těšim na 30. až přijdu s vysvědčením domů. Už slyším tátu: "A proč má on takový známky a ty ne? Ani minulej rok jsi je neměla." "Jak se asi s takovejma známkama chceš dostat na medicínu, když jseš úplně blbá ?!" A prostě takhle do mě bude rýt celý večer, přitom to není tak hrozný, jen hold nemám žádnou jedničku no.
Podobně mě ještě naštvala moje spolužačka, která měla vždycky asi tak stejný známky jako já, až na angličtinu samozdřejmě. Tak mi dneska řekla, že bude mít akorát dvě dvojky. Přitom je skoro stejná jako brácha, slovíčka se učí o volný hodině, zemák o angličtině a podobně. Já vim, někdo je prostě chytrý, ale to co se nenaučí, to sama neví.
Já vim, že někdo může říct, že se mám prostě víc snažit, nebo že to tak prostě někdy bývá, ale takové názory mi opravdu necpěte, prostě mi to přijde nespravedlivé a nikdo to nezmění.

Dnešní večer

23. ledna 2014 v 21:39 | Lili |  Deníček
Vážně, dnešní večer si opravdu užívám. Asitak už tři hodiny řeším věci spojené s učením. Nejdřív jsme s kamarádem řešili na chatu laborku na fyziku. Teda lépe řečeno jsme se asi hodinu a půl dohadovali, ohledně výsledku v jednom příkladě, stejně jsem měla pravdu já. Ne že bych byla nějaký fyzikální nadšenec, ale dosadit čísla do vzorečku jsem ještě zvládla a náhodou to bylo správně. No nic nakonec jmse to vyřešili.
O chvíli později za mnou přišel brácha, abych ho vyzkoušela. Dobře, řekla jsem si, tak ho vyzkoušim. Jenže on se vytasil s matikou. Proč proboha s matikou? Vždyť matika se nedá zkoušet, to prostě nejde, hlavně když ten dotyčný přitom chatuje na facebooku. Jo a ještě ze sešitu, kde má jen čísla, sem tam nějaký nadpis, ale žádný zadání příkladu. Sorry brácha, ale tohle fakt nedává. Ne že by mi matika vůbec nešla, vždyť z ní taky chci maturovat, ale vyzkoušet z ní někoho fakt nedokážu.
No nic, to není důležitý. Důležitý dneska večer je, že sem si báječně popovídala s kamarádkou, která se ukázala jako nejlepší psycholog, vrba a rádce a já vím, že tu pro mě je a vždycky bude a zato ji mám ráda. Se mnou to prostě někdy není jednoduchý, moje pocity strašně špatně dávám najevo, ale aspoň mám někoho, kdo to pochopí.
Jinak užívejte život a mějte se fanfárově. :-)

Láska

23. ledna 2014 v 16:47 | Lili |  Téma týdne
Co je to vlastně láska? O tom bychom mohli dlouho diskutovat a stejně by jsme se výsledku nedobrali. Pro každého znamená něco jiného a každý ji prožívá jinak. Já osobně považuju lásku za největší štěstí, kterého se mi bohužel nedostává. Nikdy jsem lásku nepoznala, nikdy jsem nebyla milována (teď nemluvim o rodičích a jiných vztazích v rodině). Jsem schopna milovat, jsem naplněna láskou, kterou bych dokázala někomu dát, ale nikdo o ni nestojí. Snažim se myslet na to, že na každého tu jednou někdo čeká, ale moc tomu nevěřím. Nevěřím, že někdo čeká na mě.
Takhle pesimisticky píšu z mnoha důvodů. Jedním, a asi nejdůležitějším jje, že momentálně zažívám něco, co nazývám emocionální krizí. Jsem zamilovaná do jednoho kamaráda, sedíme spolu ve škole. Je na mě milý, hodný, pomáhá mi když potřebuju, dokonce mě i poslouchá, když něco říkám, je hezkej, kamarádskej. Bohužel mezi námi nemůže být nic víc. Všechno se mezi námi vyjasnilo minulou sobotu na mém maturitním plese. Tancovali jsme spolu, bavili jsme se spolu, já jsem v sobě měla trochu alkoholu, takže jsem své sympatie nejspíš dávala víc najevo. Nevím, ale prostě se nějak dovtípil, že ho mám ráda víc než jako kamaráda. (Nebyl jediný, že se mezi námi něco děje poznalo i pár dalších lidí.) Ještě, že na to přišel sám, jinak by se to nikdy nedozvěděl, protožee já bych mu to řekla jedině, kdybych byla hodně nalitá, a tudíž bych se nikdy nedozvěděla na čem jsem. Prostě jakmile mi na schodech pověděl, že si asi musíme promluvit, tušila jsem, co tím asi myslí, i když do té doby jsem pořád věřila, že by mezi námi mohlo něco být. Potom začal mluvit a byl tak hrozně milej a hodnej na mě, že se mu podařilo mě ani nerozbečet. Prostě ho mám pořád ráda, pořád spolu sedím, ale už vím, že by to mezi námi prostě asi nefungovalo. Je mi to sice líto, ale nebyl by se mnou šťastný.
To jsem ale dost odbočila. Prostě mi přijde, že láska sice chodí okolo mě, ale nikdy se u mě nezastaví. Pořád si zasedá na ty samé lidi, a já jako bych neexistovala. Často mě napadá otázka, pro všichni kolem mě můžou být šťastně zamilovaní a mě nikdo nemiluje? Proč nemůžu mít to co ostatní? Sice pořád slyším, že času je dost, mám být trpělivá, že určitě toho pravého jednou najdu, ale já bych spíš chtěla, aby mi někdo řekl, že už hledat nemusim.

Zpráva

20. ledna 2014 v 18:46 Ostatní
Ahoj, vítejte na mém blogu. Nejprve jsem zde zveřejnila mé články ze starého blogu, tak jen aby se někdo nedivil, že jsou vydány během několika minut. Ano všechny jsem je psala já.

Jsem normální?

20. ledna 2014 v 18:42 | Lili |  Deníček
Někdy si říkám, co se to se mnou vlastně děje? Proč jsem taková jaká jsem? Proč jsem někdy tak strašně blbá a tvrdohlavá? Možná to je prostě mnou a nebo prostě jenom nemám štěstí. Například hrozně nesnášim, když se změní něco co mám už naplánované nebo se na to těšim. Právě dnešek mě přiměl k tomu, abych tohle napsala. Jelikož se blíží silvestr měla jsem naplánováno, že pojedu ke kamarádce, kterou jsem už nějakou dobu neviděla. Docela dlouho mi trvalo, než jsem přesvědčila rodiče, abych mohla jet. Navíc mi dneska táta dovolil, že tam můžu zůstat na víc dní. Takže super, těšila jsem se. Jenže dneska mi kamarádka napsala, že je nachcípaná, že to asi do silvestra nevyleží, takže k ní jedu až ve čtvrtek. Jenže teď otázka co na silvestra. Už jsem se pomalu smířila, že poslední den v roce strávim s rodičema a budu se nudit, nebo s bráchou a nikdo si nevšimne, že tam jsem. Nakonec mi ale napsala jiná kámoška, jestli k ní nechci přijet, jenže já fakt nevim jestli se mi tam chce. Myslim, že už mi některý věci lezou na mozek. Celou dobu si přeju, abych silvestra zase nemyslela travit doma, sice se mi to podaří až na druhej pokus, jenže já budu radši sedět doma a utápět se v sebelítosti.
Vim o sobě, že jsem občas dost psychycky nevyrovnaná osobnost, ale opravdu jsem netušila, že je to se mnou tak vážné.

Oblíbená kniha

20. ledna 2014 v 18:42 | Lili |  Ostatní
Znáte ten pocit, když zjistíte, že něco co jste si mysleli je úplně jinak? Já občas ano, a zrovna před chvílí jsem zjistila, že jednu knížku, o které jsem si myslela, že ji napsal muž, napsala žena. Přesněji řečeno mluvím o knížce Jih proti severu (Gone with the wind). Nechci aby si někdo myslel, že jsem až tam blbá, na vydání, které máme doma je totiž na přední straně napsáno M. Mitchell, ale má to být Margaret Mitchellová. Ta koncovka vypadá ale opravdu divně, některá jména by se vážně přechylovat neměla.
Jinak tato její knížka je naprosto úžasná. Jedná se o příběh mladé ženy Scarllet, která žije na jihu Spojených států, v Georgii.Scarllet je mladá, velmi pohledná dívka, která dokáže okouzlit téměř každého muže. Je společenská, veselá, nikdy ale sobecká a namyšlená, často dělá rozhodnutí za která ji její okolí odsuzuje, ale přesto ji záleží na životě jejich blízkých a snaží se o sebe postarat sama, jak nejlíp dokáže, i když to může někomu uškodit.
Děj začíná v roce, kdy vypuká válka jihu proti severu. Scarllet je věku, kdy by se měla vdávat, ale Ashley, kterého miluje si bude brát někoho jiného. Když se to dozví, neví co má dělat a tak si spíše na truc vezme bratra Asleyovy ženy Charlieho. V té době ale vypuk válka a Charlie i Ashley se dobrovolně hlásí do armády. Charlie však brzo umírá a ze Scarllet se stává vdova, navíc zjistí, že čeká dítě. Po čase se jí narodí syn.
Po nějaké době odjížní společně s Asleyovou ženou Melanií do Atlanty, aby unikly válečné vřavě. Melanie je pravý opak Scarllet, je milá, jemná, citlivá a ke všem velmi hodná. Milje děti, ale zatím nemá vlastní, i když by si ho moc přála.
V Atlantě se snaží zapojit do společenského života, ale Scarllet to nemá vůbec lehké jako vdova. Okolí od ní očekává, že bude držet smutek, bude se vyvarovat radovánek, nebude tančit, a to je pro osmnáctiletou dívku,, plnou života nesnesitelné, proto se Scarllet snaží bojovat proti konvencím, za což jí okolí odsuzuje.
Další důležitou postavou v knize je Rhet Buttler, muž který vyslechl rozhovor mezi Scarllet a Asheyem, když mu vyznala lásku a on jí odmítl. Znovu vstupuje Scarllet do života, a i když ho zpočátku Scarllet nenávidí, později se sním i ožení, i když on ví, že stále miluje Aslhleye.
Děj pokračuje, postavy se vyvíjí a vše má překvapivý konec, ale nechci vám prozrazovat všechno, abyste si to mohli přečíst :-)
Knížku bych doporučila všem milovníkům románů, kde se vyskytuje láska, válka, nenávist, a jsou zde vylíčeny lidské osudy.