Samota

2. února 2014 v 21:46 | Lili |  Úvahy
Samota, odcizení, osamění, izolace... Znám spoustu výrazů pro to, jak se často cítím. Jako kdybych žila v normálním životě, ale zároveň tak daleko a sama. Tak ráda bych byla součástí, ale často se nedokážu zapojit a nikdo mi nepomůže, nikdo si mě nevšimne. Chtěla bych mít svojí partu přátel, kterým by na mě záleželo a chyběla bych jim, když bych s nima nebyla. Mám sice několik kamarádů, kteří si na mě občas vzpomenou, ale stejně tu pro mě nejsou, když je nejvíc potřebuju (až na jednoho člověka, ale ten je zase daleko).
Často mě přepadá strach. Strach z toho, že jsem odsouzená k samotě, k tomu že jednou skončím sama v propadlišti dějin a nikdo už nebude mít o mojí existenci ani potuchy. Že se stanu pro ostatní už úplně neviditelnou a už nebude nikdo, kdo by mě vzkřísil.
Chybí mi i fyzický kontakt s lidmi (nemyslím tím zrovna sex). Chybí mi občasné obejmutí, pohlazení od někoho, komu by na mě záleželo, nebo i ne, hlavně aby se mě občas někdo dotknul, abych věděla, že jsem stále součástí této civilizace. Možná si říkáte, obejmutí, to je přece jednoduché, přijdeš ke kamarádovi a prostě ho nebo ji obejmeš. Nic těžkého že? Ale pro mě je to nepřekonatelná bariéra, která mě odděluje od ostatních. Jak bych si přála být otevřená a tak "kontaktní", ale já nedokážu jen tak přijít a obejmout někoho, prostě to nezvládám, i když si říkám, že na tom nic není, že to půjde. Ne. Pokud v sobě nemám pár panáků (což taky moc často nebývá) jsem v izolaci. Pouhé obejmutí či pohlazení by mi tolik dokázalo zvednout náladu, potěšit moje srdce a vyplavit mi trochu oxitocinu, ale nedokážu se od své zbytečné existence odpoutat.
Závidím ostatním, kteří jsou součástí svého "stálého kolektivu" a nic je netrápí. Na mě se asi dost podepsalo, že jsem několikrát měnila školní kolektiv, asi tak vždy, když jsem si na něj zvykla (střední škola je můj čtvrtý kolektiv) (mimochodem díky mami a hlavně tati). Neříkám, že jsou na mě ve třídě zlí, jenom většina je takových...lhostejných. Prostě za skoro osm let jsou už spolu zžitý (děkuji instituce osmiletého gymnázia) a dalšího tichého, introvertního člověka se kterým není moc legrace moc mezi sebe nepotřebují. A tak o přestávkách dál žiju v izolaci, zatímco kolem bují hovor a zábava, já si radši čtu (opravdu děkuji moje milované knihy - teď to mysím upřímně).
Jediné světlo pro mě vidím. Občas i na nějaké hodiny se těším. To když sedím s Ním, který je mým světlem, mou nadějí, že možná nejsem sama a možná nezmizím neviditelná nezi stíny. I když vím, že On mým jediným nebude (viz článek láska), utěšuje mě alespoň vědomí, že bere na vědomí mojí přítomnost, že sedím vedle něho, že toužím komunikovat. Miluju Ho a On to ví, přesto se mnou stále sedí a je na mě milý, všiml si mého neviditelného ducha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se ti líbí můj blog?

Moc pěkný :-) 55.6% (35)
Jo, hezký 15.9% (10)
Ujde to 14.3% (9)
Je hodně co zlepšovat 7.9% (5)
Radši se běž zahrabat 6.3% (4)

Komentáře

1 wrong-world wrong-world | Web | 2. února 2014 v 22:22 | Reagovat

Bože, ja viem presne ako sa cítiš :( Mám úplne, ale fakt úplne rovnaké pocity a viem, že to bolí, keď nemáš fyzický kontakt. Presne všetko, čo si opísala, sedí aj na mňa. Do bodky. Držím ti palce, nech máš vždy úsmev na tvári a nájdeš nejaké spriaznené duše :)

2 Lili Lili | Web | 3. února 2014 v 16:12 | Reagovat

[1]:ahoj, jsem ráda, že nejsem jediná kdo se takto cítí, nepřipadám si tolik jako blázen. ať se ti taky daří to překonat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama