Únor 2014

Zítra už je březen!

28. února 2014 v 18:07 | Lili |  Deníček
Jarní prázdniny pomalu končí a s tím končí i únor. Co to pro mě znamená? Jsem zase o krok blíž k maturitě.
Zní to strašně, už na dva měsíce mi to začne a já absolutně nic neumim, mám pocit jako bych měla hlavu úplně vygumovanou, naprosto prázdnou. Pořád se děsím toho, že to prostě nedám. Co potom? Vim, budu mrtvá protože mě táta zabije, to je jednoduchý.
Spousta lidí by řekla, že se nemám čeho bát. Času ještě dost, nějaký maturitní otázky už mám a moje známky nejsou úplně nejhorší. To sice jo, ale stejně se toho děsim.
A co se týče vypracovaných otázek?
čeština - 0/20
chemie - 14/30
bižule - 4/20
matika - tam otázky nejsou, ale ještě jsem s ní nezačala

Nejradči bych vrátila čas, abych to všechno stihla. Vím, že jsem s tím měla začít dřív, taky jsem začala už na podzim, ale do ledna jsem udělala asi tři otázky, pořád jsme psali něco jinýho a teď už musím vážně máknout. Někdo by mohl říct ať se jdu radši učit, než abych vysedávala na blogu a stěžovala si jak všechno nestíhám. Ale dneska jsem se celý den věnovala chemii, takže na pauzu už mám nárok. No nic asi se půjdu zase zahrabat do starých sešitů a různých poznámek.
A to radši ještě vůbec neřešim přijímačky, co dělám v červnu, s těma se budu nervovat asi až po maturitě.

Je láska jistou formou závislosti?

26. února 2014 v 21:52 | Lili |  Úvahy
Takhle otázka mě nedávno napadla a už docela dlouho se mě drží. Když se do někoho zamilujeme, chceme s ním (nebo s ní) být co nejvíce, trávit společně co nejvíc času, podnikat spolu spoustu různých věcí a tak dál. A pak jakmile jsme sami cítíme v sobě jakousi úzkost, stýská se nám a znovu by jsme chtěli se svojí láskou být. Ať nad tím přemýšlím jak přemýšlím, prostě mi to připomíná abstinenční příznaky. Zkuste se nad tím alespoň trošku zamyslet a určitě tam nějakou podobnost najdete.
A pak najednou, když se s váma ta osoba nedejbože (věřící prominou) rozejde, nebo ji prostě ztratíte, příjde vám to jako konec světa, že bez ní v žádném případě nemůžete žít. Prostě jako když alkoholikovi seberou flašku nebo kuřákovi krabičku cigarer. Chcete být se svojí láskou, cítit její dotyky a polibky na svém těle, topit se v jejím objetí, ale není vám to dovoleno. Proto se utápíte v sebelítosti a příjde vám, že už nikdy nemůžete nikoho jiného tak milovat, že už se nikdy nemůžete smát ani těšit se ze života. Nedokážete to pochopit, proč jste najednou sami.
Netrápí vás sám fakt, že jste se rozešli, ale spíš to, jak jste si na tu osobu zvykli, že už si nedovedete představit být bez ní. A tak začnete tuto závislost na jedné osobě "vytloukat" novou. Snažíte se najít nějakou náhradu, někoho, kdo ve vás bude vzbuzovat stejné pocity jako objekt vaší závislosti. Budete se u ní snažit ukojit svou touhu po objetí, po vzájemném dotyku, na který jste si tak zvykli ve svém již rozpadlém vztahu. Čili jednoduše řečeno, řítíte se do nové závislosti (někdo by řekl vstříc nové lásce).
A takhle to bude pokračovat až do konce vašeho života. Jedna závislost na nějaké osobě střídá druhou.

Nevím jestli to někomu bude dávat smysl, ale to je jedno.

Ideální život?

25. února 2014 v 18:57 | Lili |  Úvahy
...tak ten neexistuje.
Zrovna teď řešim dost důležitou (aspoň pro mě) otázku. Je lepší žít sama s myšlenkama na Světlo, které miluju, ale vědět, že nikdy nebude stejně milovat on vás, čili že to prostě nemá žádnou budoucnost, a nebo žít či chodit s někým, kdo vás má rád, touží být s vámi a i vám se dost líbí, máte ho rádi, ale prostě to není ono? Je lepší myslet na nenaplněnou lásku, která nikdy nebude vaše a nebo žít přítomností a být s někým jiným. Nechci, abyste si o mě mysleli buhvíco nejsem, já jen řešim svůj osobní problém a snažím se najít nějaké řešení. A vím, že ať se rozhodnu jakkoliv, stejně to bude špatně.
Proč nemůže být svět, láska, vztahy jednoduchý? Proč je někdo šťastný s tím, koho miluje a někdo pořád řeší nějaké dilema?
Vím, že bych si neměla na nic stěžovat, že bych měla být ráda za to, co mám a já doopravdy jsem, ale stejně se bojím. Bojím se, že ať se rozhodnu jakkoliv, stejně tím někomu ublížim. Světlo, světlo, světlo proč nemůžeš svítit jen pro mě? Proč musíš být tolik světelných let daleko, ale zároveň tak blízko, že bych se tě mohla dotknout, i když vím, že nesmím?
Jary, proč sis vybral zrovna mě? Proč zrovna mě jsi musel rozbourat hormonální hladinu a přimět mě polemizovat o tom, co vlastně chci? Proč tě musím pořád tak řešit? Proč pořád přmýšlím o tom, že si bratr mojí kamarádky? Ach Jary, nech mě zatím utápět se v sebelítosti! Jen prostě odejdi, nebo se do tebe stihnu zamilovat, a pak budu zase zklamaná. Ale ty tu kvůli mě zůstaneš, neopustíš mě, nenecháš mě utýct. Jen tak moct utýct od toho všeho, někam daleko, kde na mě nebude nikdo mluvit, nikdo ode mě nebude nic očekávat. Ale já vím, že neuteču, neumím jen tak utýct, to nedokážu. Nikdy jsem to nedělala, a nehodlám s tím začínám, takže mi zbývá jediné. Žít dál svůj život plný nejistoty z mého budoucího působení na tomto světě.

Já vím, že bych si nejdřív měla sama ujasnit, co bych chtěla. Snít o marné lásce, která se nikdy nenaplní, nebo jít do vztahu s někým koho sice mám ráda, dokážu si s ním představit budoucnost, ale láska v tom není. Kdybych to tak mohla někomu říct, aby mi někdo poradil, vyslech mě, pokusil se mě pochopit, ne jen aby mi řekl, že jsem blbá a že se musím rozhodnout sama. Ale nikdo takový tu není. Proto si to všechno píšu na blog, který stejně nikdo nečte, ale co se dá dělat.
Vím, že celý tento článek nedává smysl, podobně jako to, co se mi děje v hlavě, ale je mi to upřímně řečeno jedno.

Zajímalo by mě jestli někdo z vás (jestli tedy tyto řádky bude někdy někdo číst) musel někdy řešit podobné dilema a jak to dopadlo.

Lidské nálady

23. února 2014 v 13:47 | Lili |  Úvahy
Posledních dobou jsem šťastná, jak jsem už dlouho nebyla. Usmívám se na všechny okolo, mám pořád dobrou náladu a ani škola mi ji nedokáže zkazit. Ještě před pár týdny jsem ale byla totálně nešťastná, zdálo se mi, že se mi nic nedaří, trápilo mě, že o mě moje Světlo nemá zájem jako o holku a tak dál. Prostě mi přišlo, že celý můj život je jeden velkej pád, kde jedna katastrofa střídá druhou a já svým životem pouze proplouvám, aniž bych ho žila, aniž bych měla naději něco změnit na své osamělé existenci.
Ale teď najednou jsem opět šťastná. Nejspíš to bude tím, že jsem se asi zamilovala, nebo k tomu aspoň nemám daleko. A ještě líp, do někoho, kdo mě má rád, líbím se mu, napsal mi první, myslí na mě a je úžasný a ještě spousta dalších nej. Prostě mi přijde, že jsem poznala někoho, s kým bych mohla žít, koho bych mohla milovat a který si stojí o moji lásku i mou osobu. A teď se ptám, proč v našem životě dochází pořád k takovým změnám? Proč se jeden den trápíme, že o nás nikdo nestojí, že jsme na světě sami a nikdo nás nemá rád, ale už za pár dní záříme štěstím a přijde nám, že jsme potkali někoho, s kým chceme strávit zbytek svého života.
Jak je možné, že před pár dny jsme si byli jistí, že bez Světla nemůžeme žít, že bez něj nic nedokážeme, ale najednou se na scéně objevil On a opět v nás vyvolal ten stejný zmatek, jako už několik před ním, s tím rozdílem, že stejné pocity probouzíme i my v něm. Jak je možné, že ještě před pár dny nám přišlo, že se do nás nikdo nemůže zamilovat, z tisíce různých důvodů, ale najednou je tu On, jehož pohled proniká až do vašeho nitra, cítíte ty známé příjemné pocity v břiše, víte, že on je do vás blázen, chce s vámi trávit svůj čas a všechno
A vy se najednou bojíte. Máte strach, že se zase zamilujete, budete si myslet, že spolu můžete být, ale že se pak zase zklamete. Že ve vás opět zůstane to temné prázdno, kterého jste se tak pracně zbavili. Že sice budete chvíli šťastní, ale poté zjistíte, že ten člověk vás akorát zklamal, že to nikdy nemyslel vážně. A co potom? Samozdřejmě se potom zase zamilujete a zase to skončí v slzách, trápení se a obviňování sebe sama, kde jste zase udělali chybu.
A tak si říkám, má smysl věřit? Věřit v lásku? I když po ní vždy přichází zklamání a slzy?
To je to, co se mi teď honí hlavou. On mě má nejspíš rád, je mi s ním moc fajn, srdce mi z něj buší a krevní tlak se zvedá, ale co když...Co všechno se může přihodit. Co když ho to se mnou počase přestane bavit? Možná jde taky o to, že je o čtyři roky starší, ale stejně. Ale já vím, že do toho zase půjdu celým srdcem, i když zase narazím, i když po čase zase skončím v slzách.

Je to začarovaný kruh, který spoustu lidí svírá a nechce pustit.

Nic nedává smysl

21. února 2014 v 19:18 | Lili |  Téma týdne
Když se zamyslím nad tím, co všechno nedává smysl, tak si říkám, že kratší by bylo sepsat to, co smysl dává. Jenže k tomu mě zrovna nic nenapadá.
Podle mě celý svět nedává smysl, nic, náš každodenní život, vztahy, láska, to co se učíme ve škole, to jak se k sobě chováme...A spousta dalších.
Ale myslím, že nejvíc ze všeho nedává smysl láska a vztahy. To jak vás dokáže znenadání láska zasáhnout, jak jste s někým, koho máte rádi a příjde vám, že se znáte celý život, i když je to jen několik dnů. Jak vás někdo dokáže znova a znova rozesmát tou samou blbostí, které jste se řehnili už tolikrát. Když jste v blízkosti někoho, kdo je vám blízký a už jenom jeho přítomnost vám dokáže zlepšit náladu a vykouzlit úsměv na vaší tváři. To jak vám jeden den příjde, že jste na světě sami a nikdo vás nemá rád, ale pár dní nato se už samou láskou vznášíte a štěstí z vás přímo vyzařuje.
Smysl ale nedávají ani chyby, které ve svém životě děláme, znova a znova ty samé chyby, a i když si říkáme, že příště budeme chytřejší, že už to neuděláme, tak to děláme pořád a pořád. Věřím že každý z nás se s tím někdy v životě setkal.
Smysl ale nedává ani to, co se učíme ve škole. Pro někoho je to matika, pro někoho chemie nebo zeměpis. Prostě nedává smysl, proč se učíme věci, který se nechcem v budoucnu věnovat.
Ale to je detail. Smysl nedává celý svět. To jak žijeme, ničíme prostředí kolem sebe, střílíme po sobě ve válkách, jedni jsou tak bohatí, že nevědí co s penězi zato jiní jsou tak chudí, že nemají co jíst.

Prostě a jednoduše, takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho a stejně bych neřekla všechno. Doufám že můj názor aspoň někdo pochopí.

Proč nemám ráda Valentýn?

16. února 2014 v 0:15 | Lili |  Úvahy
Svátek svatého Valentýna. Pro někoho svátek všech zamilovaných. Pro obchodníky marketingový tah na zákazníky. Pro někoho den jako každý jiný. A pro někoho den, kdy ho zasáhne deprese a špatná nálada. Proč ptáte se? Protože všichni kolem něj jsou šťastní a zamilovaní a přemýšlejí, čím svého miláčka na tento den překvapí. Protože kolem sebe vidí samé reklamy, které mu neustále znovu a znovu připomínají, že dnes je "svátek všech zamilovaných", všude v obchodech vidí růžové a červené věci, které mají lidi nalákat k nákupu. Ale co si z toho ten člověk odnese? Nic. Akorát prázdnotu a smutek ve svém nitru. Protože ví, že na něj doma nečeká nikdo, a že tu bonboniéru, kterou dneska koupil, stejně nakonec sní sám.

Teď jak to vidím já. Zaprvé nemám ráda tento den už proto, že je to svátek přejatý a nemá u nás tradici. Před padesáti lety minimum lidí vědělo, že se něco takového slaví, zatímco dnes?...
Jedná se původně o Anglosaský svátek. Na počest římského kněze Valentýna, kterého nechal císař Claudius někdy ve třetím století popravit (teda takhle nějak to je), protože i přes císařův zákaz oddával vojáky v jeho legiích, kteří se v té době ženit nesměli. To tedy něco k historii, i když nevím, jestli to tak přesně bylo.
Jak už jsem řekla, je to svátek přejatý. A já tyhle svátky prostě nesnášim. Valentýn, Halloween, Santa a podobně. Prostě nevim, proč nám pořád někdp cpe svátky, které jsou doma někde úplně jinde a upřímně řečeno, neznám moc nikoho, kdo by slavil Valentýna. Ale to je jedno. Dalším důvodem je fakt, že bytostně nesnáším růžovou barvu. Opravdu ji nemám ráda. K mému pokoji se nic růžového nesmí přiblížit, ale pokud ji má nějaká kamarádka na sobě (ano, znám i pár zakových lidí) tak to ještě beru v pohodě. Což už ale tak neberu jsou dorůžova a červena vyzdobené obchody a výkladní skříně, v nichž všech visí nápisy a vývěsky typu: Nezapomeňte na svátek svatého Valentýna... Jak by to asi člověk mohl zapomenout, když to vidí všude kolem sebe. prostě mi příjde, že nám tento svátek nutí. Copak už nikdo nepamatuje na první máj? Ten byl u nás přeci vždy označován za svátek lásky. Líbání pod rozkvetlou třešní, to lidem dnes už nic neříká? Nevim mno. Valentýn jde prostě mimo mě, nikdy jsem neměla potřebu tento, pro mě debilní, svátek slavit. Popravdě hlavně jsem nikdy neměla s kým, ale i kdybych měla, tak ho stejně odmítnu.
Navíc ta představa, že zrovna na Valentýna se mají všichni rádi, jsou k obě hodní a tak podobně. Sakra, když už někoho milujete a třeba s ním i žijete, tak ho přece máte rádi pořád, každý den, takového jaký je. Nepotřebujete k tomu jeden debilní americký svátek.

Jěště něco. Dneska jsem v televizi viděla film Na svatého Valentýna. Ne že bych byla fanda romantických filmů, ale tohle má být komedie, navíc je sobota, a to se s rodiči a bráchou vždy koukáme na nějaký film, a rodiče vybrali zrovna tohle. No nic, teď k filmu. Je pravda, že chvílema jsem se i zasmála a hráli tam i celkem hezcí herci, ale jinak nic. Příběh tam skoro žádný nebyl, odehrávalo se to během jednoho dne. Téměř všichni tam byli na Valentýna hrozně nadržený a plánovali si krásné romantické večery se svojí drahou polovičkou. Nejsympatičtější postava byla jedna mladá žena (jméno si nepamatuju), co každý rok pořádá oslavu Nesnáším Valentýna. Možná chápete, proč je mi sympatická. Bohužel i ona nakonec stane tváří tvář svému milovanému, prostě romantický film, co by člověk čekal. Tím se dostávám k dalšímu bodu, proč se mi ten film nelíbil. Protože je hrozně nereálný. Prostě takhle to v normálním životě nechodí, nikdo by se takhle normálně nezachoval. Různé příběhy navzájem propojených lidí, kteří se v jeden den potkávají, to prostě v normálním životě neexistuje. A to nemluvím o tom, jak jsou v tom filmu všichni ujetý na ten den a jak si pořád mezi sebou přejí "Pěkného Valentýna". Jako by to prostě nebyl den jako každý jiný. Vím, že v USA k tomuto svátku přistupují jinak, potrpí si na posílání valentýnek a dávání dárků, ale naštěstí u nás se to ještě tolik neuchytilo a doufám, že ani neuchytí.

Tak to je můj názor na tento den, tak obyčejný, nebo pro někoho depresivní. Vím, že jsem cynik, pesimista a škarohlíd, ale s tím vážně dokážu žít.

Maturitní ples 2

11. února 2014 v 18:54 | Lili |  Deníček
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych napsala zbytek událostí mého maturitního plesu. Skončila jsem u našeho přípitku. Po něm jsme odložili skleničky a kytky a následoval tanec s učiteli. Bohužel jsem se také dobrovolně přihlásila a sampzdřejmě jsem to zkazila. Kapela hrála valčík, tak jsem si říkala, že to bude v pohodě, zkoušela jsem ho s kámoškou a šlo to. Jenže k mé smůle hráli dost rychlý valčík a mě kurevsky klouzali boty. Naštěstí Mičuda to vzal sportovně a pak jsme tancovali něco univerzálního. Potom následoval tanec s rodiči, takže já a táta a náš skvělej univerzální tanec, jelikož můj otec valčík neumí. No nic, potom už nastal volný program. Chvíli jsem seděla s rodinou, když už kvůli mě přišli, ale potom jsem se vydala za mojí nejlepší kámoškou, která seděla na balkoně se svým klukem. Jenže jsem tam nedošla, na schodech jsem potkala kamaráda, který mi řekl, že mě hledalo moje Světlo. Takže jsem si s ním šla zatancovat, protože mě vyzval a já nechtěla odmítnout, po tanci jsem potkala konečně světlo, takže další tanec. No nic pak jsem konečně narazila na kámošku, a šly jsme na panáka a potom ven na cígo. Ano mí čtenáři, občas si zapálim.
Zbytek večera hrozně rychle utekl,že jsem si to ani neužila tak jak jsem chtěla (mohlo ale za to i Světlo a náš vážný rozhovor - viz článek Láska). Asi hodinu a půl jsem se snažila najít svého bratra, který furt otravoval, že by si chtěl zatancovat, a taky mě měl pozvat na panáka. Nikdo ho samozdřejmě neviděl, u našich taky neseděl, ale nakonec jsem ho našla. Pak zase tanec, panák, pak jsem nějakou dobu neviděla kámošku, ale šla jsem na balkon, kde seděli lidi z béčka a dva kluci (chvílemi) od nás ze třídy. Tam jsem byla ráda, všimli si, že tam sedim a dobře se s nima povídalo a hlavně tam bylo i Světlo. Když přišla půlnoc a odšerpování, ani se mi dolů nechtělo jít. Chvíli jsem i uvažovala, že tam nepůjdu, stejně by si nevšimli, že tam nejsem, ale kdyby mě tam naši neviděli, tak by mě hledali. No nic, odšerpování jsem spíš přežila, než si ho užila. Asi patnáct minut tam všichni skákali tak dementi (tak dlouho jsem to fakt nevydržela) a ani se mi nepodařilo se obejmout s kámoškama, protože mě nepustili do kruhu a já se skoro celou dobu akorát rozhlížela kolem sebe a dávala si pozor, aby mě někdo nezašlápl. S tímhle mám hrozný problém. Když je kolem mě větší množství lidí (a ještě když jsem z nich nejmenší) a ještě se nějak pohybují, mám hrozný strach, že mě prostě smetou. Nejraději bych se skrčila a zakryla si oči (vím, že je to blbý nápad, ale mě to k tomu vždycky táhne) a nebo se stulila do náručí někoho, komu bych věřila, že mě ochrání.
No nic, když hudba konečně přestala hrát (ani si vůbec nevybavuju, co vlastně hrálo, a to jsem si nepřipadala opilá) bylo půlnoční překvapení. Po něm jsem se šla rozloučit s rodinou, protože už (konečně) jeli domů, teda kromě tety a jejího přítele, ti jeli až vlakem v jednu a předtím mě ještě stihli pozvat na panáka. K odjezdu mé rodiny se váže zajímavý rozhovor, kdy se mě prý táta ptal, jestli chci vzít domů svojí nádhernou kytku a já jsem mu prý řekla, že ne, což se mi samozdřejmě vůbec nevybavuje.
No nic, poté jsem zase byla s kámoškou, šli jsme ještě na jedno cígo (samozdřejmě že její) a pak jsme taky navštívili naši krásnou diskotéku, kde jsme chvíli tancovali. No nic, pak jsem ji zase opustila a šla jsem se vykecávat s lidma na balkon a pak jsem šla tančit se Světlem. (pak následoval rozhovor, což nechci rozebírat)
Pak už bylo po jedný, já jsem byla trochu mimo, kdy jsem se snažila srovnat si všechno v hlavě, ale za chvíli už byl konec plesu. Ještě jsme tancovali (už v kruhu) na poslední písničky, a pak jsme ještě chvíli kecali, když najednou byl sál téměř prázdný a všichni mí spolužáci už byli ze šatů převlečení a odcházeli směr klub, kam jsem měla jít s nimi a hlavně se spolužačkou u které jsem spala. Ta viděla že jsem trochu mimo, ale Světlo jí slíbilo, že mě do klubu dovedou.
Za chvíli jsem se šla už konečně převlíknout, nejdřív jsem ale musela vyraziit nějaký chlapy z naší šatny. Potom jsme pověsila šaty a přišel za mnou On. A zase začal mě utěšovat a přitom mě objímal. Že prý se k sobě nehodíme a nebyli bysme spolu šťastný. Mno nic. Pak mi dal pusu, kterou si budu ještě dlouhou dobu pamatovat (říkal, že se chtěl trefit na tvář, ale naštěstí se netrefil).
Pak jsme společne opustili kulturák a vydali se s ostatníma (tím nemyslím svojí třídu) do klubu. Kam jsme samozdřejmě nedošli, protože někteří z nás dostali hlad (skoro ve tři ráno, jak příhodné) a tak jsme šli na pizzu naproti klubu. Tam jsme pak asi hodinu seděli a kecali, teda spíš ostatní kecali, já jsem tichej člověk a po tom večeru se mi vážně kecat nechtělo. No nic, byli na mě hodní. Asi ve čtyři mi spolužačka napsala, že už pojedou se ségrou domů, ať jsem za 15 u klubu. Dobrý, za chvíli jsem se zvadla, rozloučila se a šla tam. Světlo šlo se mnou, protože jí to slíbil, i když já bych tam už došla sama. Řekl mi, že kdybych si o tom chtěla někdy promluvit.... Řekla jsme že ne. Pak jsme tam čekali a já zase skončila v jeho objetí. Nechal mě u sebe v náručí čekat na kamarádku, za což jsem mu vděčná. Byl ten večer na mě tak milej a hodnej, jinej by mě normálně poslal do háje a dál by to neřešil, ale on je tak citlivej, a hrozně empatickej....
No nic tak tedy skončil můj maturitní ples.
Odnáším si z něj několik důležitých poznámek. Za hlavní je to, že jsem si ani po třech a půl letech prostě nevytvořila se třídou žádný vztah. Prostě je mi jedno co dělají, jestli na mě mluví. Téměř celý ples jsem s nima nebyla, nikdo z nich mě nehledal, nesháněl. A myslím, že i kdybych s nima byla, tak si mě nevšimnou, ale tak to prostě je, to už nezměním ale nemrzí mě to. Ples jsem si užila i tak, s lidma z paraelky, s mojí nejlepší kámoškou, i s bráchou. Prostě super večer.

Pokud jste to někdo náhodou přečetl celé, všechna čest. Já vím, že to není nijak zajímavé počtení, jen jsem si potřebovala sepsat svoje zážitky a dojmy z pro mě důležitého večera.

Trocha pozitivna

8. února 2014 v 22:31 | Lili |  Téma týdne
Tématem týdne je na tento týden dnešní svět. Jeden (dost dlouhý) článek jsem už na toto téma napsala a taky jsem jich dost přečetla a ve většině se píše o té samé kruté pravdě. Ano svět je špatný a jde do háje, ale teď bych ráda napsala něco pozitivního o této době. A ne, neprotiřečím si s tím, co jsem už napsala, jen chci vyzdvihnout ty světlé vyjímky a dobré věci.
Nejprve bych řekla něco k dnešní mládeži. Není pravda, že by většina byla zkažená, nevychovaná a tak podobně. Jezdím často jako vedoucí na tábory, nebo se účastním různých akcí s dětma, takže znám i děti, které chtějí dělat i jiné věci, než být celý den na počítači, mobilu či tabletu. Ve svém okolí také znám dost mladých lidí, kteří nekouří, nehulí trávu a nechovají se arogantně a neslušně k dospělím. Taky znám pár abstinentů. A dokonce i pár holek, které se sexem rozhodně nespěchali. Pořád existují děti, které mají rády knížky, chovají se slušně a nemají nejnovější mobil (občas i proto, že jejich rodiče na něj prostě nemají peníze). Prostě strašně záleží na výchově rodičů. Pokud dítě vidí, že rodiče kouří jednu za druhou a každý víkend se zlejou v hospodě, těžko budou jiné. Ale vždy tu budou dobří lidé, tomu věřím.
Za další, technický pokrok. Myslím, že je úžasné, co všechno už lidé dokázali vymyslet a vyrobit. Samozdřejmě nese to v sobě spoustu rizik jako například vznik závislostí na moderních technologiích a podobně. ALE vemte si například vynálezy, které lidem pomáhají a zlepšují život. Pokroky v medicíně, výroba nových léků, robotické operace, dobytí vesmíru a mnoho dalších. Jasně, ke kvalitní zdravotní péči nemají přístup všichni, ale snad, jednou se to alespoň trochu zlepší. A co další vědci a vynálezci, kteří něco dokázali. Wichtrle, Mendělejev, Tesla, Edison a mnoho mnoho dalších, kteří dokázali vymyslet nebo přijít na něco, na co by nikdo sto let před nimi ani nepomyslel. Prostě je úžasné, jak dokáží být lidé vynalézaví a proto věřím, že jednoho dne někoho napadne něco, co by zachránilo lidstvo před úpadkem.


Co se to dnes děje?

6. února 2014 v 15:58 | Lili |  Téma týdne
Dnešní svět. Co k němu říct? Je jiný, to bezesporu. Otázkou je, zda se změnil k lepšímu či k horšímu. Podle mého názoru spíše k horšímu. Lidé se mají hůř (až na jedno procento, které se má lépe v vždycky bude), mládež je hrozná, ničeho si neváží, lidé jsou zlí, všude číhá nebezpečí, ať už v jakékoli podobě. A tak bych mohla pokračovat. Podobné věty, názory slýcháme každý den ze všech stran, ale co děláme pro to, aby to bylo jinak? Ve vládě jsou pořád stejní lidé (kteří nemají potuchy, jak dnes normální lidé žijí), mládež si dnes dělá co chce, stát se nesnáží podporovat zájmové činosti. A že si mládež ničeho neváží? Jak by mohla, když jsou dnes mladí vedení k tomu, aby byli sebevědomí a hlavně aby to v životě někam dotáhli. Neříkám, že všichni.
Zrovna teď čtu Inferno od Dana Browna, kde se hodně mluví o zásadním problému lidstva - přelidnění. Tudíž mě napadá otázka, je tato hrozba skutečná? Dá se nějak zabránit zničení lidské populace? V knize je postava, která navrhuje vytvořit umělou pandemii moru, která by zabila polovinu populace, ale tu druhou zachránila před jistým úpadkem. Na konci středověku Evropa utrpěla několik morových ran, při kterých zahynula téměř třetina obyvatel. Po nich ale nastala doba obnovy a zlepšení podmínek. Vím, že se jedná o dost radikální názory na řešení situace, ale co když je to jedna z možností, jak naši přelidněnou planetu zachránit pro budoucí generace?
No nic, to jsem trochu odbočila.
Svět jde do prd***, to musí uznat snad každý. Sice dnes máme rádoby pohodlný život, dostatek potravin, dostupné vzdělání a léky na mnohé nemoci. Ale nesmíme zapomínat, že to neplatí pro všchny. V chudých oblastech Afriky a Asie lidé stále nemají přístup k základním potřebám. Voda daleko, jídla málo a neustálé nebezpečí ozbrojených konfliktů. Ženy tam jsou považovány za druhořadé, nemají práva a je na nich pácháno bezpráví. Do školy smí chodit jen ti bohatší, protože chudé děti musí pracovat, aby pomohli své rodině přežít. O některých lécích nemají ani potuchy, kondomy nepoužívají a tudíž se tam také šíří nebezpečné nemoci jako AIDS.
Na celém světě ničíme naši krásnou přírodu, která nám dává život. Kácení deštných pralesů pro zisk z těžby, těžení ropy, která každou chvíli někde unikne třeba do moře (viz Mexický záliv a podobně). Sami si ničíme naše ovzduší výfukovými plyny, splodinami z továren a mnohým dalším.
Ale příroda se začíná bránit. Stále častější živelné katastrofy, radikální změny počasí a klimatu jsou toho důkazem. Každou chvíli se můžeme někde dočíst o ničivých povodních, tornádech, tajfunech, extrémních výkyvech teplot a podobně. Samozdřejně, takové věci tu byli vždycky, ale myslím, že nikdy v takovém měříítku a tak často. Planeta nás má už dost, a jestli radikálně nezměníme svoje chování, přivodí lidstvo zkázu samo sobě.
O světových problémech, ekologii a katastrofách bych tu mohla psát celý den, ale myslím že toto stačí.

A to ani nemluvím o tom, jak se chováme sami k sobě. Lidé jsou k sobě často krutí, závistiví a ubližují si navzájem. Jenom si vemte světové války, kde se vědci předháněli v tom, kdo vymyslí účinější zbraň, která zabije více lidí. Bomby, atomovka, bojové plyny, vyhlazovací tábory a další, myslím že není třeba rozebírat.

A co se týká dnešní mládeže? Budoucnosi národa a budoucí generace? Patřím do ní také, je mi 19, ale někdy mi z ní jde opravdu hlava kolem, i když nevím, jestli za všechno můžeme sami.
Dnešní děti tráví spoustu času na počítači, než aby byli venku s kamarádama. Ale položme si otázku, kdo jim dal přístup k počítači? Jejich rodiče. Já taky jsem na počítači každý den, ale kdybych ho od rodičů nedostala k osmnáctinám, tak na něm prostě nejsem. Že se děti, které nemají počítač či mobil mohou cítit vyloučené z kolektivu? Blbost, v šestý třídě jsem byla jediná kdo mobil neměl a vyloučeně jsem si nepřipadala (mimochodem v té době jsme zrovna neměli ani počítač a taky jsem to přežila). Prostě mě udivuje, jak se společnost za pár let změnila, dnes má většina dětí na prvním stupni vlastní mobil (za mě to bylo jen pár lidí, hlavně ty co dojížděli). A tak bych mohla pokračovat.
Alkohol, sex a drogy. Věčná lákadla mladých. Ve třinácti se opíjí, hulí trávu a jsou sexuálně aktivní. Ale zase, někdo jim alkohol prodá, trávu seženou snadno a nikdo neřeší, že to hulej i na veřejnosti, nikdo je za to nepotrestá, tak proč by to nedělali že jo. Generace našich rodičů taky kouřila a pila alkohol a taky jim zdaleka nebylo 18, ale nedělali to veřejně, nechlubili se tím, a když se jim na to přišlo, dostali pár facek a byl klid.

Co z toho všeho vyplívá? Že nikdy není chyba jen na jedné straně.

Pokud jste to někdo dočetl až sem, všechna čest. :-)
Ráda uvítám nějaké reakce na článek. :-)

Když světlo zmizí...

3. února 2014 v 23:12 | Lili |  Úvahy
On je mým světlem v temnotě temných školních dnů. Světlem které pro mě i občas zazáří a osvítí mou přítomnost mezi ostatními duchy. Snažím se brát pozitivně, to o čem jsme mluvili na plese, opravdu se snažím vytěsnit ze své mysly myšlenky na naší společnou budoucnost a na Jeho lásku. Ale city nedokážu změnit, ne takhle rychle. Vím že On se netrápí, a jsem tím ráda, ale kdyby pomyslel občas, na to jak se já vedle něho cítím (třeba o tom přemýšpí, ale nechce nic říct, kdo ví).
Jeho úsměv, jeho krásný úsměv, kterým dokáže vnést světlo do mého temného dne. Pořád ho vidím, vybavuje se mi v myšlenkách a já vím, že se brzo bude moje Světlo na mě zase usmívat. I když vím, že jen to a nic víc mi nemůže dát. Je na mě pořád hodný a milý, ale lásku mi dát nemůže, a já bych Ho ani nikdy nenutila, chci aby byl šťastný. Bolí mě ale, když jeho světlo září i na ostatní temné bytosti v naší škole. Vín nejsem jediná, pro něj ne, ale ani nemyslím, že by svojí jedinou měl. Jemu stačí kamarádství, tak na mě působí. A já pak žárlím na stíny kolem sebe, na které mluví, s kterýma se směje a tráví s nimi čas. Vím. Nemám žádné právo na jeho světlo a úsměv. Přesto bych ho chtěla mít ve své blízkosti častěji.
Občas, když se na mě podívá, mám pocit, jako kdyby viděl do mě, do mého nitra a dokázal číst v mých pocitech. Je hrozně empatický, myslím, že mě nechce vidět nešťastnou. Přitom On sám je příčinou mého neštěstí a zároveň Světlem mých dnů.