Zmatek (opět)

29. března 2014 v 1:12 | Lili |  Deníček
Někdy mám pocit, že se nevyznám sama v sobě a nevím, co chci. Měla bych být šťastná, mám skoro všechno, co potřebuju - mám přítele, který mě má rád takovou jaká jsem, pár kamarádů by se taky našlo, rodinu, mám kde bydlet ve škole to taky není úplně nejhorší. Vím že spousta lidí tohle nemá, ale já stejně nejsem úplně šťastná.
Tady končí můj souvislejší text, nezaručuju že to dál bude srozumitelné, ale napsat to musim.
Může za to On, světlo. Myslela jsem, že už jsem ho z hlavy dostala, že jsem si konečně připustila, že budeme jen kamarádi a taky že jo. Vím proč to tak je a mám opravdu ráda Jaryho, takže by se dalo říct, že se m to povedlo, jenže...
Ze srdce jsem ho nedostala. Když jsem s ním tak cítím to co s nikým jiným, chtěla bych ho mít jen pro sebe, aby mě alespoň pohladil. Nebo aby mě probouzel, vždycky mě tak hezky pohladí po ruce. Když se na mě usmívá, snaží se být milý, ale kamarádský. Dneska se mnou šel po škole přes město na vlak, abych se po cestě nenudila. Chtěla bych, aby mě miloval jako já jeho, ale to se nestane. Nejde o to, že by chodil s někým jiným nebo byl na kluky, prostě je takový ten typ... nevim jak to přesně popsat. Má rád fyziku a chemii, počítače, spát chodí zásadně po půlnoci a tak podobně. Poslouchá metal a čte zeměplochu, snaží se být kamarádský, když potřebuju s něčím pomoct, tak je tu.
Snaží se dělat věci za mě, zvedat židle ve třídě, odnášet po hodině materiáli, otevírá mi dveře a všimne si když jsem smutná.

Když je mi mizeně, všechno se kolem mě hroutí a mám pocit, že nic nedokážu, měl by to být můj přítel , kdo mě obejmě a utěší, ale já bych se nejradši ze všeho stočila do Jeho náruče.
Pořád myslím na ten ples, jak mě objímal a i když mi při tom říkal věci, které jsem zrovna nechtěla slyšet, stejně jsem v tu chvíli byla šťastná. S ním. Když si vzpomenu na tu jednu pusu, co mi omylem dal, vždycky se začnu usmívat.
Snažím se s tím bojovat, odsunout všechny tyhle pocity někam stranou, a občas se mi to na chvíli podaří, ale jakmile ho zase uvidim a on se na mě usměje a řekne ahoj...

A přitom všem chodím s Jarym. Má mě rád a já jeho taky, ale...
To ale, tu prostě je. Chtěla bych s ním žít, dokážu si i představit, že by jsme sppolu bydleli a byli spolu do konce života, měli děti. Ale není tu tolik srdce, jsou tu sice jiné orgány, je mi s ním opravdu skvěle, myslím že se k sobě hodíme, ale Světlo to není.
Tohle prostě nevyřešim, ale třeba po maturitě, až už nebudu Světlo vídat se možná dokážu odmilovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama