Květen 2014

Jsou všude kolem, ale nikdo je nevidí

31. května 2014 v 21:43 | Lili |  Téma týdne
Téma černá ovce. Hm, zajímavý. Několik článků jsem už přečetla a většina byla o tom, kdo je černou ovcí nebo o tom, že se sám pisatel se jí cítí být. Ráda bych napsala, že bych se podobnému typu článku chtěla vyhnout a psát na toto téma z jiného úhlu pohledu, ale asi ne no. Prostě mě asi nic nového, čím bych se odlišovala od ostatních pisatelů nenapadne.
Takže černou ovcí se většinou míní někdo, kdo je v něčem (většinou v negativním slova smyslu) odlišný od zbytku nějaké skupiny. Nejčastěji se tak nazývá nějaký člen rodiny, ať už z jakéhokoli důvodu. Podle mého táty je černou ovcí naší rodiny teta, tedy mámina sestra. Přitom já bych jí tak třeba nenazvala. Podle mě měla v životě jenom trochu smůlu a pár věcí trošku nezvládla.
Černou ovcí se ale může člověk stát i pro nějakou prkotinu. Například když má někdo ambiciózní rodiče, kteří mu už nalajnovali život, jako na kterou školu půjde a podobně a on pak jejich očekávání nesplní. To je pak hned označován za černou ovci rodiny.
Myslím, že na rozdíl od poloviny blogerů jejichž články jsem četla, já černou ovcí rodiny nejsem. Rodiče by sice na mě určitě několik věcí změnili, ale není to nic převratnýho. Jen táta by chtěl, abych byla víc jako holka a abych se malovala a nosila růžovou, ale to se asi nikdy nedočká, protože tohle u mě nehrozí. Naštěstí se už smířil s tím, že jsem jaká jsem a žádná slečinka ze mě nikdy nebude.

Četla jsem na jiných blocích, že černá ovce může být kdokoliv, kdo se vyčleňuje ze "stáda". Ať už svým vzhledem, chováním, názory či něčím jiným. Ano, asi mají pravdu. Ale nemusí to tak být vždy. Třeba já se vzhledem trošku odlišuju od lidí od nás ve třídě (teda, odlišovala), ale jako černá ovce, která by byla někde stranou a každý jí přehlížel jsem si nepřipadala.

No to bylo spíš takových pár poznámek, než pořádný článek co by měl mít smysl. Hold poslední dobou moje psaní (které bylo vždycky docela na nic) docela upadá. :-)


Dnešní blbej nápad

30. května 2014 v 21:44 | Lili |  Výlety
Dnešek jsem (vyjímečně) nestrávila celý doma buď nějakou domácí prací nebo utápěním se v sebelítosti. Máma dostala nápad, že by jsme se mohli jít projít. A jelikož se u nás pomalu nedá jít jinak než do kopce, tak jsme rovnou vyrazily na ten nejbližší. Ani nebudu psát, jak se jmenuje, protože ho stejně většina z vás nazná a kdyby někdo náhodou jo, dám sem pár fotek. (mimochodem, nedávno jsem narazila na pár blogerů, kteří jsou ze stejného města jako já, což jsem ani nevěřila, že bych někoho takovýho mohla potkat)
Prostě asi v jednu jsme se vydali na "procházku". Ano, píšu procházku v úvozovkách, protože ve skutečnosti je to docela štreka. Polovinu cesty jsem si říkala, že jsem blbá, že jsem vůbec někam chodila, ale druhá polovina cesty byla v pohodě (šly jsme totiž z kopce) :-) Na tomto kopci totiž leží zřícenina hradu s dřevěnou vyhlídkovou věží.
Na vrchol to zas tak daleko není, ale s mojí současnou fyzičkou jsem měla po cestě chvílema pocit, že mi puknou plíce. Asi sem budu muset chodit častěji. Jinak ale to byla moc hezká procházka, cestou jsme nikoho nepotkaly a všude byl nádherný klid. Navíc po cestě a na vrcholu se nám naskytl nádherný výhled na naše město, i když nahoře trošku zarostlý.

Než mi to stačíte někdo říct, vím že ty fotky nejsou nejkvalitnější, ale je to z mobilu, takže bych řekla že na to, to docela jde (protože se mi samozdřejmě vybil foťák)

Co budu asi dělat?

28. května 2014 v 14:52 | Lili |  Otázky
Udělala jsem maturitu a začali mi prázdniny. Člověk by řekl, super teď budeš mít čtyři měsíce tolik času, budeš moct dělat tolik věcí, a tak podobně. Jenže já to takhle nevidím. Mám před sebou čtyři měsíce a říkám si "Sakra, co budu celou dobu dělat, nchci aby moje prázdniny dopadli jako vždycky." Jenže mám tušení, že tak asi stejně dopadnou. Od čtvrtka jsem doma, ale celou dobu se víceméně nudím. V pátek, což byl první den mým prázdnin hádejte co jsem dělala. Začala jsem uklízet. Dobrá, byl to hlavně takový ten pomaturitní úklid, kdy jsem měla všude roztahané učení, ale stejně. První den prázdnin a já začnu uklízet. (mimochodem stejně jako včera, kdy jsem vydrhla koupelnu a ještě jsem vařila večeři) Jo a taky, když jsem teď doma, tak každý den po obědě myju nádobí. Chápete, co tím chci říct? Že mi sice začali prázdniny, ale já si buď vymýšlim pořád nějakou práci a nebo přemýšlím, co bych mohla dělat. A taky jsem přemýšlela, co by mi asi kdo poradil a přišla jsem na tohle:
1) Najdi si brigádu. - Už se stalo, v červnu a v září budu dělat průvodce v kapli u nás ve městě. Ale tam zdaleka nebudu každý den, protože mimo sezónu nechodí tolik lidí a ještě se střídám s jedním pánem, který má hlavně víkendy. Takže sice super, pár korun vydělám a možná zabiju trochu času, ale nic extra to vážně nebude.
2) Vždyť přece můžeš něco podniknout s kamarádkama! Jo, super, a s kterejma asi? Za všechny minulý prázdniny jsem nikoho ze třídy neviděla, a nemyslím, že by se to teď najednou změnilo. Jako nejde o to, že by mě mezi sebe úplně nechtěli nebo na mě byli zlí či mě šikanovali, ne nic takovýho. Jenom prostě... já nevím jak to vysvětlit, prostě když jsem s nima tak to nikomu nevadí, protože si mě většina stejně nevšimne, ale neřeknou mi, jestli s nima někam půjdu. Chápete? No to je stejně jedno. Co se týče zbytku kamarádek, jedna je radši doma (ano, Jaryho sestra) další si na mě občas vzpomene a další bydlí přes půlku republiky a ještě má školu. A to je asi tak všechno.
3) Ale vždyť máš přítele, tak co on? Jo mám přítele, ano říká jak moc by se mnou chtěl být. Ale ještě má školu, přesněji řečeno těď ještě píše balářskou práci a ve všední dny musí bý prý ve škole. Takže zbývá víkend, což nám taky vždy nevyjde. Jako vážně nevím, poslední dobou přemýšlím, jestli to má vůbec cenu, ale sama vím, že bych se s ním nedokázala rozejít, takže asi zůstane jen u přemejšlení.
4) Můžeš třeba sportovat, vyjet si na kole. Jo to už mě taky napadlo. Jenže jsem na kole byla naposledy na podzim, pohyb se obecně neměla taky už pár týdnů, takže se obávám, že vyjedu na první mírný kopeček (ať chci jet od nás kamkoliv, stejně musím do kopce) a tam chcípnu. (nemám žádnou fyzičku a moje občasné kuřáctví mi taky moc nepomáhá) Navíc poslední dobou je buď vedro a nebo prší. Ale asi si brzy zkusim někam zajet, i když se asi za chvíli zase vrátim domů.
5) Můžeš číst, nebo si psát blog. To by sice šlo, ale když člověk stráví denně několik hodin nad knížkou, brzy mu ty knihy dojdou a stejně si bude připadat sám. A když se v mém životě nic neděje, nemám moc o čem psát a psát články, ve kterých se akorát lituju, ty stejně nikdo číst nebude.
6) Cokoliv jiného, ale už jsem vyčerpala svoje nápady

No prostě asi je mým osudem, abych byla sama a asi se s tím budu muset smířit. Jako například dneska. Jsou skoro tři a já jsem dneska ještě nepromluvila ani slovo.

Konečně to mám za sebou

26. května 2014 v 20:49 | Lili |  Deníček
Tak konečně je to tady. Konečně si můžu říct, že jsem úspěšně složila maturitní zkoušku. Ale byli to nervy. Teď si říkám, že jsem si spoustu stresu a nervování mohla ušetřit, protože to nakonec zas tak hrozný nebylo, ale tím si asi musí projít každý. Prostě jsem ostatním nevěřila, že to zas tak strašný není a že to zvládnu, ale myslím, že to má asi každý maturant. Ale konečně jsem se dočkala a k mému překvapení nemám nejhorší vysvědčení ze třídy.
Teda lépe řečeno byli moje výsledky u maturity nad očekávání dobré. Z matiky už jsem psala že mám dvojku, z češtiny nakonec taky, ale z biologie a chemie mám jedničku! Což absolutně nechápu jak se mi mohlo povést. Prostě se mi tomu pořád nechce věřit. Asi to bude tím, že jsem si vytáhla dobrý otázky, z biologie genetiku mnohobuněčných organismů, které jsem se ještě před měsícem hrozně děsila, ale nakonec byla v pohodě a z chemie redoxní reakce. Což byla taky jedna z otázek, které jsem nechtěla, ale naštěstí to nakonec to nebylo zase tak těžký. I když pořád nechápu jak jsem mohla z genetiky dostat jedničku, když jsem kvůli ní měla trojku na vysvědčení. Ale to už je jedno, hlavně že to mám za sebou. Čeština nakonec taky nebyla zase tak hrozná, vytáhla jsem si knížku Otec Goriot, co ž bylo docela jednoduchý, ale docela jsem pak podělala neumělecký text, ale nakonec jsem dostala 7 bodů z 9. Což je dvojka celkově. Kdybych dostala osm bodů, tak jsem ještě mohla mít jedničku, ale to už je teď jedno. Se svým vysvědčením jsem maximálně spokojená. Sice ho ještě nemám, ale dostáváme ho ve čtvrtek.

Tuhle sobotu jsme pak měli maturtní večírek. Nakonec se docela vydařil, přišlo i několik učitelů, jenom já jsem si ho trochu pokazila. Ne že bych se opila, to fakt ne, po třech pivech co jsem měla bych řekla, že to snad ano nejde. Prostě nevim proč, ale udělalo se mi tam hrozně špatně. Možná to bylo z trávy, co jsem vyjímečně měla, jinak nevim. Asi ji měl spolužák silnější než ji mívá kámoška. Prostě jsem najednou měla hrozně těžkou hlvu, motala se mi a pak jsem asi patnáct minut strávila na záchodě. Prostě mi bylo blbě, jako už dlouho ne. Potom jsem se sice dokázala doplácat ven, kde mi bylo trochu líp, ale pomohlo to jenom na chvíli. Prostě jsem asi hodinu a půl seděla venku, na studený lavičce, protože už bylo kolem půlnoci, v kraťasech a v tílku a v košili. Prostě jsem byla zmrzlá jak něco. Potom mi sice jeden spolužák pujčil ještě mikinu, ale ne že by to moc pomohlo. Naštěstí asi v půl druhý jsme už jely s kámoškou k ní domů, kde jsem spala.

Nejhorší na tom je, že si teď všichni budou myslet kdovíco, jako že neumim pít a tak podobně. Přitomtohle prostě nebylo z chlastu, to vim určitě. Takže jsem buď snědla něco, co mi absolutně nesedlo, a že jsem toho snědla ten vešer dost a nebo to bude z tý trávy, který jsem ale taky měla minimum. To ale už na to nechci myslet a nejraději bych svůj trapas zapoměla, ale spíš doufám, že ho zapoměli ostatní, nebo si ho nevšimli.

Ne, už ne!

20. května 2014 v 16:39 | Lili |  Deníček
Tak fajn, vzdávám to. Prostě pujdu dělat maturitu v září, protože teď absolutně nic neumím. Mám v hlavě úplně vygumováno, nic se mi nevybavuje a nevím ani slovo o křemíku. Prostě jsem úplně v hajzlu a vážně nevím co budu pozejtří (už pozejtří!) u maturity dělat. Asi jenom brečet. Češtinu sice nějak předpokládám, že bych dát mohla a z biologie by se mi taky mohlo něco málo, aspoň na čtyřku, vybavit, ale s chemií se rovnou můžu jít vycpat. Prostě jí nedávám. I když si nějakou otázku třeba dvakrát přečtu, stejně jsem o ní schopná říct možná tak jednu větu, a to mi asi ani ta tu čtyrku stačit nebude. Prostě se začínám smiřovat s tím, že budu jediná ze třídy, kdo si to půjde v září zopakovat. Z chemie tedy.
A přitom se tak snažim, otázky jsem si krásně vypracovala a učím se docela poctivě. Doufalaa jsem, že při psaní otázek by se mi mohlo aspoň něco zachytit v hlavě, ale to ono ne. Ani omylem.
Sice se ještě teď snažím něco naučit, tedy tento týden, ale už mi to vážně nejde. Dneska jsem se učila celý dopoledne a asi dvě hodiny odpoledne, ale už na to prostě nemám. Navíc současná venkovní teplota mi k tomu taky dost nepomáhá. Ono je sice hezké učit se u otevřeného okna nebo na zahradě, ale ne když třicet metrů od vás je hlavní silnice a hned za barákem máte továrnu, kde mají ve zvyku pořád něčím bouchat. Takže se učím (omyl učila jsem se, teď už na to peču) ve svém pokoji v podkroví, kam celé odpoledne svítí sluníčko. Ale už se na to učení prostě nedokážu soustředit. Ať do toho koukám jak chci, do hlavy mi stejně nic nenaleze. Už ani černý čaj s medem a rumem mi moc nepomáhá (nebojte, rum jsem si tam zkusila dát až dneska a jenom trochu, ale stejně to nemělo žádný účinek, možná jen ten, že ten čaj byl trochu lepší).

Tak fajn, dost stěžování, stejně to ničemu nepomůže, stejně jako pláč, házení maturitníma otázkama či spaní na učebnici. Ještě zejtra se na to kouknu, i když vím, že stejně nestihnu všechno, co bych ještě chtěla zopakovat.
Prostě ve čtvrtek budu doufat ve šťastnou ruku a hodné zkoušející.

Já, úspěšný maturant (teda zatím)

16. května 2014 v 16:27 | Lili |  Deníček
Tak už je to tady, dneska přišli výsledky didaktických testů. A mohu říct, že jsem jak v matice tak v češtině uspěla! Dobrá v češtině jsem to předpokládala, ale v matice jsem si nebyla jistá, ale nakonec obojí dopadlo dobře. Matika za 70%, což je mnohem lepší než jsem čekala a měla bych mít za 2 a didakťák z češtiny za 97%. Což je naprosto skvělé!
No dobře, zas tak oslnivý výsledek to není, protože letos byla ta čeština vážně primitivní a přes devadesát procent má u nás na škole spoustu lidí, ale na to se mě v budoucnu stejně nikdo už ptát nebude. Prostě si můžu v klidu říkat, že mám z didakťáku 97. Další známku mám ze slohovky z češtiny, nakonec jsem to zvládla na 80% což taky není špatný, na to že mě učitelka nemá ráda. :-) Je to prostě dvojka a v tu jsem doufala, takže spokojenost. Teď už jenom moc nepodělat ústní z češtiny a mohla bych mít i nějakou dobrou známku, protože ústní tvoří jen 1/3 známky.
Ale nejvíc jsem ráda, že mám tu matiku. Teď mě čekají "jen" tři ústní. Nechtěla bych dělat čtyři jako lidi, co nemají matiku.
Ale zase, stejně to bude docela fuška, abych to udělala. Nejvíc se bojím chemie. Je sice pravda, že na vysvědčení jsem na střední z ní měla snad vždycky dvojku, ale jak si pročítám otázky a snažim se je naučit tak zjišťuju, že si skoro nic nepamatuju. A to je docela špatný, když už (!) ve čtvrtek jdu k maturitě. Asi zažiju ještě pár bezesných nocí. Další můj strašák je čeština. Tam mě jen uklidňuje, že dvě třetiny už mám za sebou, ale stejně se toho bojím. Nejmíň se asi bojím biologie, tam si i něco pamatuju, tak snad mi vyjde nějaká dobrá otázka. No, ještě budu muset zamakat.
Takže teď se jdu zase vrhnout do víru maturitních otázek. :-)

Včera zase hokej

15. května 2014 v 16:43 | Lili
Včera odehrál náš národní tým další zápas základní skupiny na mistrovství světa v Minsku. Hráli jsme i Itálií, kde měli naši víceméně "povinnost" vyhrát. No, naštěstí se jim to povedlo, vyhráli 2:0. Ale ten zápas... Radši ani nemluvit, člověk by čekal, že předvedou něco lepšího než dva góly. Navíc ten první dali až ve druhé třetině, dal ho Sekáč, ten druhý gól přidal ve třetí třetině Jágr.
Na to, že to je Itálie se naši na ty tři body docela nadřeli. Sice měli kotouč většinu času a také byli většinu času ve své útočné třetině, ale pořád se jim nedařilo to zakončení. Prostě ne a ne dát gól. Jako skoro vždy. Samá kombinace, nahrávky, ale málo střel na bránu. Navíc ve třetí třetině začali Italové trochu hrát, tedy na jejich poměry si vytvořili i pár gólových příležitostí které se jim ale naštěstí pro nás nepovedli. Bylo to taky tím, že naši začali jednu chvíli dělat chyby, jak v přihrávkách tak v rozehrávce a soupeř se to snažil využít. Jenže to by to nesměli být Italové, kteří si to vždycky sami spatlali. Prostě každý jiný tým by nám tak už dávno nějaký fík šoupl, ale oni naštěstí ne.
Potom se naši sice zase trochu probrali, ale pořád se jim nedařilo dát další gól. 1:o by sice taky bylo vítězství za tři body, ale každý očekával trochu lepší skóre, protože každý bod se počítá. Nakonec pak dal asi tři minuty před koncem gól Jágr.

Další zápas hrajeme až v sobotu, tuším s Dánskem, což se taky předpokládá, že bysme měli vyhrát, poté v neděli s Norama, kde to není tak jistý, protože poslední dobou jsou docela dobří a my na ně moc neumíme. A pak v úterý hrajeme poslední zápas ve skupině s Francií, kterou doufám taky porazíme. A pak hurá do čtvtfinále, kde se o našem soupeři rozhodne podle umístění v tabulce. Ale doufám že čtvrtfinálem neskončíme.

Proč mám anonymní blog?

14. května 2014 v 13:28 | Lili |  Otázky
Možná někoho z vás napadla otázka, jestli se opravdu jmenuju Lili. Ne, nejmenuju se tak. Jen jsem si toto jméno zvolila jako přezdívku na blog. A teď vyvstává otázka proč. Není to proto, že by se mi moje pravý jméno nelíbilo, to ne moje jméno se mi líbí, jen jsem prostě nechtěla a nechci pod ním vystupovat. Rozhodla jsem se vytvořit blog, který by si ke mě nikdo nemohl zařadit. Prostě nechci aby můj blog četl někdo, kdo mě zná. Není to proto, že bych se styděla za své články, nebo si nestála za svými názory to ne. Ale prostě většina lidí (dobře, nenapadá mě zrovna nikdo kdo ne) by mě v mých článcích nepoznala. Tak málo lidí o mě ví něco bližšího. Tak málo lidí, čili téměř nikdo, ví o některých mých problémech. A o některých neví vůbec nikdo, ani moje nejlepší kamarádka.
Proto jsem si začala psát blog. Abych se aspoň někomu mohla svěřit se svými starostmi a trápením. V mém reálném životě totiž stále nacházím až moc málo lidí, kteří jsou ještě ode mě většinou dost vzdálení, kteří by mě poslouchali nebo vnímali.

Jako nevím moc o nikom, kdo by se věnoval čtení blogů nebo sám nějaký psal. Ale jeden nikdy neví, na co člověk na netu narazí. Proto jsem dosud neuvedla nikde svoje jméno, ani jména lidí kolem mě. (můj přítel se nejmenuje Jary) Nikdo tady ani neví, v jakém městě bydlím nebo z jaké části republiky jsem. A na tom tady stejně nezáleží.
Lidé kolem mě ano nevědí, že si píšu blog. Tedy kromě bráchy, ten toho o mě ví snad nejvíc. :-) A tomu je to stejně jedno, co si kde píšu a rozhodně ho nenapadne, aby ho hledal.
Dřív jsem si psala deník. Vždycky mi to nějakou dobu vydrželo, ale ne na dlouho. Když jsem byla menší, zkoušela jsem si každý den psát, co se stalo. Ale postupem času byli moje zápisy každý den stejné, tak mě to přestalo bavit. Dokonce jsem si na deník vymyslela svoje tajné znaky, tajyné písmo, aby ho nikdo nemohl číst. A stejně by to nikoho nezajímalo, tedy kromě jedné mé kámošky, která mi párkrát říkala, že by jí to zajímalo. Ale měla smůlu. Kdyby si přečetla můj blog, tak by mě stejně ve spoustě věcí asi nepoznala. Ale to je jedno.
Prostě na svém blogu jsem anonymní a tak to nejspíš i zůstane, nikdo se nedoví jak se jmenuju, kde bydlím či jak vypadám. Protože si prostě nedovedu představit, že by tohle někdo četl a přitom věděl, že jsem to psala já. Ale že to čtou cizí lidé, to mi vůbec nevadí, od toho jsem si blog založila.
Ale myslím, že kdyby si mé články přečetlo Světlo, mohlo by ho to napadnout, nebo by mu to možná na chvíli začalo vrtat hlavou, ale to se stejně nestane, takže jsem v klidu.

No nic, to je tak všechno, co jsem chtěla říct, teď se půjdu zase věnovat chemii, abych tady příští čtvrtek nemusela vyvěsit svoje parte. :-D

Maturita, pomóc!!!!

13. května 2014 v 11:05 | Lili |  Deníček
Blíží se to nějak strašně rychle, už příští čtvrtek. Já vím, měla bych se radši učit než vysedávat na blogu, ale dneska jsem už projela dvě maturitní otázky z chemie a pokračovat budu odpoledne a možná i trochu večer. Takže teď si prostě dávám trochu voraz. Ale začínám docela dost panikařit a stresovat se. A to hlavně z chemie, která mi ještě před měsícem přišla docela v pohodě, což teď nechápu. Zezačátku jsem se bála nejvíc biologie, ale pak jsem zjistila, že si jí celkem pamatuju, čemuž se sama divím. Je tam sice ještě pár otázek, které jsem ještě pořádně neviděla, ale to bych měla stihnout. A stejně, mě stačí čtyřka, což bych už dala. Horší to bude s chemií. Tam sice jsou některé otázky, které bych si chtěla vytáhnout, ale taky pár, který jsem jěště neviděla. Například nukleové kyseliny, u kterých zjišťuju, že se v nich chce něco jiného, než mám v sešitě, potom samozdřejmě všechny typi reakcí a chemické rovnováhy, čili poslední probíraná látka v hodinách chemie. Člověk by řekl, že bych si to měla pamatovat, ale já z toho nevím ani ťuk. Prostě jsem úplně v hajzlu, nevím jak to zvládnu, za chvíli mi už musí prostě bouchnout hlava, protože mi přijde, že další informace už tam prostě dostat nemůžu. Vážně nevím, co budu dělat, až si u maturity vytáhnu něco takovýho. Už se vidím, jak sedím na potítku, v hlavě prázdno a já zírám před sebe a brečím. Prostě tam určitě začnu normálně řvát. A nic mě nenapadne a budu úplně v prdeli a učitelka mě zabije, když mi bude muset dát čtyřku. (Jinak ona je hrozně hodná a snaží se nám pomáhat, ale chce abysme měli co nejlepší známky a taky nám věří, že je mít budeme.)
Prostě z chemie se stává moje noční můra. Musím prostě doufat, že si vytáhnu sacharidy nebo nějakou skupinu prvků nebo psp nebo atom. Což je dohromady asi 13 otázek ze 30 z kterých bych mohla projít. Čili skoro polovina. Ještě se budu muset dost snažit. Ono by se to učilo mnohem líp, kdyby se mi nechtělo pořád spát. Ale to musím nějak překonat. Když to neudělám, tak mě naši asi zabijou a já budu mít podělaný prázdniny a nedostanu se nejspíš na vejšku.

Dalším předmětem je tedy biologie, z tý nemám takový strach. Stejně vím, že si nejspíš vytáhnu genetiku, která je nejtěžší a mě nejde. Ale většina otázek je celkem v pohodě (neříkám že na jedničku, ale na trojku bych to mohla dát)
Posledním předmětem je pak čeština, na tu docela seru už teď. Knížky mám sice přečtený už dávno (některý i vícekrát), ale ještě je namám všechny zpracovaný, což musím ještě stihnout, asi se na to vrhnu opět dneska večer. Jinak se to moc učit nehodlám, protože zkoušející si tam stejně u mě něco najde, i kdybych to uměla perfektně, jen musím doufat, že tam bude nějaká dobrá ukázka a že si na něco vzpomenu u neuměleckýho textu. Jinak i když tak dostanu čtyřku, tak se to stejně počítá dohromady s didakťákem a slohovkou, takže to snad tak špatný nebude.

No nic, konec pauzy, jdu se zase vrhnout na chemi, abych se alespoň něco naučila. Prostě to do tý hlavy nějak dostat musím, jinak jsem v hajzlu. Tak mi držte příští čtvrtek od 7:45, kdysi jdu tahat první otázku a to z biologie, palce aby se mi to aspoň trochu povedlo. :-)

Když mi bylo pět...

12. května 2014 v 23:58 | Lili |  Téma týdne
...tak to už je taky nějaký ten pátek. Vlastně letos to bude patnáct let(!). Začínám z toho mít krizi. :-)
Ale teď k článku.
Na tuto dobu moc konkrétních vzpomínek nemám, ale soustu věcí vím. Bydlela jsem na stejným místě, jako dnes. Chodila jsem do školky. Čas doma jsem trávila většinou s bráškou, který je o rok mladší. Možná jsem měla nějaké kamarádky ve školce, ale to nevím, když bylo hezky byli jsme většinou na zahradě. Hodně času jsem trávila u babičky, která bydlela s dědou s náma v domě, jen o patro výš. Bohužel, umřela když mi bylo šest a něda před osmi lety. :-( Ale v té době jsem tam u ní byla "pečená vařená". Táta říká, že mu babička vždycky říkala ať nepočítá s tím, že nás bude pořád hlídat, ale já jsem tam pak byla pomalu víc než s našima. Jen bráchu si tam moc nevybavuju.
Co si ale pamatuju je, že jsme každý večer chodili k babičce a k dědovi natahoat hodiny. Prostě to byl takový zvyk. Přišli jsme nahoru, vytáhli jsme závaží nahoru a pak jsme si z lednice vzali bonbóny, které tam pro nás vždycky byli. (Většinou gumídci nebo delfínci a od každé barvy jsme brali jeden) :-) Taky jsme si chodoli k babičce a dědovi hrát, měli jsme tam dřevěné kostičky, s kterýma jsme zvládli obestavit půlku obýváku, a takovou papírovou jakoby panenku, kterou mi děda přidělal do dřívka a na kterou jsem mohla oblíkat různé papírové šaty.
Taky vím, že když mi bylo pět, psal se rok 1999 a 2000 (jsem narozená v červenci) a doma jsme neměli počítač a naši neměli (myslím teda, že ještě neměli) mobil. Měli jsme doma pevnou linku, což dnešní děti pomalu nevědí co je. Nepotřebovala jsem na hraní mobili ani tablety, s bráchou jsme si hráli s autíčkama, panenkama (prostě jsme to střídali, prostě kompromis) a různýma kostičkama. Do školky jsme museli i když máma měla zrovna volno.
Na televizi jsme se koukali maximálně na pohádky, hlavně na kouzelnou školku a když jsme byli nemocní tak na kreslenýho Herkulese (nejlepší pohádka a můj nejoblíbenější film dodnes). Ale večer nám máma četla pohádky. Časem jsme je už znali nazpaměť. Si například pamatuju, že perníkovou chaloupku jsme s bráchou znali opravdu slovo od slova.

A tak bych mohla ještě pokračovat. Sice nevím, jestli se tohle všechno dělo, když mi bylo přesně pět, ale aspoň přlibližně to je. Mám toho ještě trochu v hlavě, takže možná napíšu ještě jeden článek, to vzpomínání mě nějak začalo bavit. :-)