Osamělost navzdory virtuálnímu světu

3. května 2014 v 14:25 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
V dnešní době je in být pořád online. Většina mladých, studentů nebo dětí, ale i čím dál větší počet dospělích vlastní dotykový telefom s přístupem na internet. Já mezi ně nepatřím a jsem za to ráda, telefon mám na na telefonování, psaní sms zpráv a občas na kalendář. Tím to hasne. Nejradši bych ho nenosila u sebe vůbec a používala ho jenom, když já chci. Ale to nejde. Táta má pořád potřebu, abych byla u mobilu. Když se mi nemůže dovolat, tak je hned všechno špatně. Ale já si říkám, vždyť je to jenom mobil. To se ale moc s pochopením v mém okolí nesetkává. Už se opravdu těším na tábor, kde mobil, počítač ani elektriku dva týdny neuvidím.
Ale spousta lidí to tak nemá. Mají potřebu být pořád na příjmu, a když se například ocitnou na něja kém místě, kde není signál, hned se cítí nesví. Jenže proč to dělají? Proč mají pocit, že musí být pořád naa příjmu? Myslí si, že by se bez toho svět zbořil, nebo že by jim něco důležitého uniklo? Asi jo.
A to jsou jenom telefony. Mnohem horší je to s internetem a sociálními sítěmi. Spousta lidí je schopna každých deset minut koukat na facebook, jestli se tam neobjevilo něco nového nebo jestli jim někdo nenapsal. Proto se snaží být co nejvíc online, aby nebyli "mimo mísu". Ano, taky jsem měla chvilková období, kdy jsem doma vysedávala u počítače a kontrolovala každou hodinu, jestli není něco nového. Pak se mi naštěstí v hlavě rozsvítilo a uvědomi jsem si, co vlastně dělám. Že se nechávám ovládat svým počítačem, internetem a facebookem.
Ano, facebook, "zhouba" dnešní mladé generace, ale nejen jí, na síti si zakládají profily i mnohem starší lidé, jen u nich závislost většinou nedosahuje takových rozměrů. Většina lidí v mém okolí facebook má. Sice znám i dost lidí, kteří nemají potřebu, nebo tam prostě být nechtějí. Já sama jsem si facebook zakládala mezi posledníma ze třídy. To mi bylo asi šestnáct a naivně jsem si myslela, že mi to pomůže líp komunikovat se spolužákama, kamarády, že tam třeba poznám někoho nového, obnovím stará přátelství a tak podobně. Vážně nechápu, jak jsem mohla být tak naivní. Už po krátké době jsem zjistila, že facebook zase takové terno není, jak říkali ostatní. Zjistila jsem, že mi stejně nikdo nepíše, a když už někomu napíšu já, stejně naše konverzace nemá dlouhého trvání. Sice jsem věděla, co se kde děje, koho co nebo kdo štve, kdo s kým chodí a tak podobně. Ale k čemu vám je, když víte, že všichni ve virtuálním světě jsou šťastní, spokojení, mají kamarády, sdílí svoje fotky, zážitky a podobně, když vy sedíte doma na prdeli, nemáte co byste podnikli (a hlavně s kým) a akorát se utápíte v sebelítosti a ptáte se sami sebe, proč všichni můžou být tak šťastní, mít přátele a vy nic. No to zrovna člověku v depresi, člověku smutnému, moc na náladě nepřidá. Proto jsem si ho poprvé zrušila, to bylo letos v lednu. (Předtím jsem moc nechtěla, protože jsme tam hodně řešili věci okolo plesu.) Byla jsem bez facebooku snad měsíc a vůbec mi nechyběl. Jenže pak jsem se tam vrátila. Ptáte se proč? Možná z ješitnosti, možná kvůli chatování se světlem, co já vím. Bylo to v době, kdy jsem začala chodit s Jarym. Asi jsem chtěla, aby všichni věděli, že konečně nejsem sama, nebo já nevim, ale stejně si toho stejně nikdo nevšiml. No, takže jsem tam byla zpátky, s Jarym jsem si moc nepsala, protože tam věčně není, ale zato jsem si občaspsala se Světlem.Většinou jsme sice řešili něco do školy, ale vždy jsme se dostali až k takovým blbostem, třeba jednou jsme se vydrželi skoro hodinu dohadovat, jak vyjde jeden výpočet v protokolu na laborku z fyziky. Ale teď už nemám záminku mu psát, takže mu asi budu muset někdy napsat jen tak. Ale už ne na facebook, který jsem si včera znova deaktivovala (protože úplně zrušit ho neumím).
Protože k čemu je vám celý zasraný facebook, když se stejně cítíte tak sami? K čemu je mít x přátel, když tu není nikdo, kdo by vám řekl upřímně něco hezkého, nebo vás obejmul, když je vám smutno? (Asi bych vážně měla trávit víc času s Jarym, abych se těchto pocitů zbavila.) Sice vidíte, co všechno zažívají ostatní, vidíte jejich fotky a debilní statusy, ale přitom vy sami víte, že něco takového nikdy zažívat nebudete. A proč taky, když jste pro ostatní neviditelní, skorem nikdo nestojí o vaší přítomnost a brzy na vás všichni zapomenou? Sedíte sami doma na posteli, kde jste strávili skoro celý víkend a projíždíte facebook, kde jsou všichni šťastní. To mě dělá ještě víc osamělou, než jsem.

Konečně jsem alespoň něco z toho cojsem chtěla říct sepsala. Snad aspoň někdo pochopí, co jsem tím chtěla říct a zamyslí se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik je ti let?

13 a méně 12.5% (4)
14-16 46.9% (15)
17-20 28.1% (9)
21-30 12.5% (4)
31 a více 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama