Proč chci někam vypadnou?

26. června 2014 v 22:42 | Lili |  Otázky
Tuhle otázku řeším docela často. Co mě vede k tomu, že nejsem doma moc ráda a mám pořád chuť být kdekoliv jinde? Protože na první pohled by se mohlo zdát, že mi doma nic nechybí a že naši jsou taky víceménně v pohodě. To je ale chyba lávky, máma je sice v pohodě a dobře spolu vycházíme, ale z táty bych někdy vážně vykvetla. Za těch dvacet let, co chodím po tomto světě, jsem si už na většinu jeho vlastností zvykla, ale vždycky se najde něco čím mě dokonale vytočí.

Zrovna asi před hodinou mě vytočil svým perfekcionalismem. Každý rok před prázdninama si vždycky zapisuje, kam a kdy já a brácha jedeme, prý aby měl přehled. Spíš je to kvůli tomu, že si nic nepamatuje a desetkrát se mě vždycky ptá na to samé. Takže si letos zase na papír nakreslil kalendář a má tam zaznamenené naše tábory. Což je asi všechno, ale stejně se mě pořád ptá, co mám kdy v plánu. Což je to, čím mě dneska zase dostal. Už věta "Pojď sem, musím si udělat pořádek v tom, kam kdy jedete, začínám v tom mít zmatek." mě měla varovat, že ze chvíli asi zase začnu pěnit. No nic kouknul na to, zjistil, že tam mám napsaný tábor a stavění a vytasil se s otázkou "A před tím ten týden nic nemáš?" Týden? Tři dny. Tři pitomý dny před tím, než jedu na stavění. Ale on se stejně musí zeptat na to, co mám v plánu. Ve středu totiž hodláme jít ve městě na via ferratu. Takže hned musí mít všechno napsaný. Prostě jako by to byli nějaký hrozně velký plány. Prostě jen jedem do šestnáct kilometrů vzdáleného města, kde si půjčíme vybavení a vylezem na devadesát metrů vysokou skálu nad městem. Ale on to ve svých dokonalých plánech musí mím zaznamenaný.
Já prostě esnáším, jak musí mít všechno vždycky perfektně naplánovaný dopředu. Nejlépe nejmíň týden dopředu a ještě vědět kdy se pojede, jak dlouho tam budeme, kdy se vrátíme, co budeme jíst a co budeme dělat, když bude pršet. Prostě nesnáším nesnáším NESNÁŠÍM jeho věčný plánování a jeho touhu všechno vždycky vědět dopředu. Vážně nevím, jak to mám vyjádřit líp.
Zdá se mi, že vůbec nedokáže pochopit spontánost. Třeba že se zrovna dneska dohodnu s kamarádkou, že u ní ten den budu spát. To už je prostě nad jeho chápání, že nás to prostě napadlo zrovna ten den a chceme to hned uskutečnit. Prostě jen tak, že se nám zrovna chce. Nebo, že bych řekla, že vyrazíme někam na čundr nebo prostě na vandr. to jsou zase otázky typu: "Kam pojedete?" "Jak dlouho tam budete?" "Co budete dělat?" "Kam se všude chystáte?" "Kdo tam všechno bude?" "Znám je?" Kdy se přesně vátíš? (den, hodina, minuta)" a tak bych mohla pokračovat donekonečna.
Všechno tohle bych ještě pochopila kdyby mi bylo patnáct, šestnáct, že mě nikam nechce pouštět, ale do hajzlu, je mi dvacet! Letos jsem dokončila střední školu, udělala maturitu a vzali mě na vysokou (jen tak bokem, včera jsem se konečně dozvěděla výsledky z VŠCHT a vzali mě, takže jsem spokojená, ale už i tohle mi táta dokázel okořenit pár poznámkama, ale to možná za chvíli)
To že mě nikam nechce pouštět a nejradši by byl, kdybych byla s ním a s mámou doma, je pravda. V úterý u mě spala kamarádka a večer jsme chtěli jít ven (spíš jsem chtěla já, ale to je jedno), tak se mě hned ptal, kdy se vrátíme. A tak jsem mu řekla, že bráchu pošlu domů v osm( protože měl jít s náma). A on hned, že myslel, že tak nějak se vrátíme všichni, tak jsem mu řekla, že bych chtěla přijít třeba v deset. A on hned, co tam budeme dělat (odpověď že budeme prostě venku mu nestačila), že se nemáme co courat po nocích a tak. Prostě nechápu, jako by mi bylo patmáct (teda oprava, patnáctiletí mají mnohem volnější režim než já).
Prostě tak ráda bych aspoň občas udělala něco jen tak, protože se mi zrovna chce, ale u nás? To těžko. Aspoň dneska, když byli naši v práci jsem se na chvíli zbalila, řekla bráchovi, že jdu ven a vypadla. Vzala jsem si knížku, že si půjdu číst na okraj lesa, k rybníku do altánu. Ten byl bohužel obsazený, tak jsem si sedla na lavičku na druhý straně. Tohle kdyby táta věděl... to by prostě nepochopil, že jdu k rybníku, abych si tam v klidu četla. Že se prostě sbalim a jdu ven se projít, jen tak sama (protože nemám s kým).
A takhle bych mohla ještě dlouho pokračovat, ale už tohle jsem psala dost dlouho, takže půjdu spát.

Pochybuju, že to někdo dočetl až sem, je to jen sled mých myšlenek, kde je spousta chyb, ale teď se mi to už nechce po sobě číst, tak to omluvte.
Užívejte prázdniny. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama