Červen 2014

Proč chci někam vypadnou?

26. června 2014 v 22:42 | Lili |  Otázky
Tuhle otázku řeším docela často. Co mě vede k tomu, že nejsem doma moc ráda a mám pořád chuť být kdekoliv jinde? Protože na první pohled by se mohlo zdát, že mi doma nic nechybí a že naši jsou taky víceménně v pohodě. To je ale chyba lávky, máma je sice v pohodě a dobře spolu vycházíme, ale z táty bych někdy vážně vykvetla. Za těch dvacet let, co chodím po tomto světě, jsem si už na většinu jeho vlastností zvykla, ale vždycky se najde něco čím mě dokonale vytočí.

Můj sen, co se mi asi nesplní

24. června 2014 v 23:21 | Lili |  Deníček
Jak už jsem psala, v červnu jsem dělala přijímačky, dvoje. Bohužel jsem se ani na jednu z těch škol nedostala. Prostě jsem tak tupá, že nejsem schopná ani napsat přijímačky, takže jsem jedna z posledních lidí co znám, kdo ještě není přijatý na žádnou školu. A jestli se zítra dozvím, že mě nevzali ani na všcht, tak si rovnou můžu začít hledat práci. Protože jít na nějakou jinou školu, jen tak abych někde byla se mi nechce, to radši půjdu pracovat, i když tam taky nemám moc naděje na získání něčeho dobrýho. O tom, proč jsem si vybrala zrovna tyhle školy jsem už psala tady. Jak to tak vypadá, budu se muset ve svém životě soustředit na něco jiného.
Ještě mám malou (hodně malou) šanci, že se dostanu na porodní asistenci do Brna, protože tam jsem přijímačky jakžtakž udělala, jen je prostě dost lidí přede mnou. Takže jedině, že by se nezapsal dostatek lidí a na mě to vyšlo. A to potřebuju aby se jich nezapsalo 13 ze 44, takže tomu vážně moc šancí nedávám. Jako nedopadla jsem tam úplně nejhůř, i když jsem to mohla dát. kdybych nebyla úplně tupá, ale co, můžu být ráda, že jsem aspoň měla víc bodů než je minimum pro přijetí (sice jen o dva, ale co).
S medicínou v Praze se ale můžu nadobro rozloučit. Jelikož jsem se umístila téměř na posledním místě (nevím, kolik tam bylo lidí, ale o moc víc než bylo moje umístění čili 1976 asi ne). Já vím, hrozný výsledek, ve kterém se znovu potvrdila moje demence a tupost.
Asi jsem se měla víc učit, ale teď už je to jedno, prostě na to nemám a hotovo.

Už nikdy...

24. června 2014 v 20:50 | Lili |  Deníček
...nebudu dělat dort se želatinou. Proč? Protože jí nesnáším a ona mě asi taky.
Poprvý jsem dělala dort se želetinou, když měla máma loni narozeniny. Krásně jsem si udělala korpus, který se mi povedl, namazala jsem ho krémem, dala na něj nakrájené jahody. Pak jsem si vzala sáček se želatinou, přečetla si návod a uvařila ji. V návodu psali, že ještě teplou želatinu máme nalít na dort. Tak jsem to udělala podle návodu, bylo to poprvý, co jsem dělala něco se želatinou tak jsem to moc neřešila. Jenže ta zasr*** želatina si krásně protekla dortem a hezky ven z formy (vážně nechápu). Ještě se u nás zrovna v tu chvíli objevil táta s jedním kamarádem a oba samozdřejmě hned začali mít chytrý kecy. Typu "Si tam určitě udělala něco špatně." "Proč toděláš, když to neumíš?" "Babička to vždycky dělala takhle a takhle." a tak podobně. Chvíli jsem se rozhodovala jestli vyhodím dort z okna nebo je skopnu ze schodů.
No nic, to bylo před rokem a to jsem si řekla, že už nikdy žádnou želatinu nechci vidět. No, nějak jsem to nedodržela. Zase jsem si udělala krásný korpus, dala na něj krém a jahody a zase jsem se chystala na želatinu. Zase jsem si jak debil přečetla návod, udělala to přesně podle něj a hádejte co... Samozdřejmě jsem ji měla všude, jen ne tam, kde měla být. Hezky mi protekla dortem (zavřenou formou) místo toho, aby hezky ztuhla. Prostě už nevím, co dělám špatně. Asi na to prostě nemám štěstí.
Příště až budu zase péct dort, tak to bude medovník, ten jsem ještě nezkazila.
Jinak ta proteklá želatina měla jednu výhodu, dort aspoň není suchý, ale jinak nic, dort je dost hnusnej a ještě mě kvůli tomu táta prudí, jako by všechno věděl nejlíp.


Hlučná samota

17. června 2014 v 22:17 | Lili |  Téma týdne
Hlasy v hlavě slýchá občas snad každý. Nemusí jít jen o přímo cizí hlasy, ale dají se tak nazvat i myšlenky, které vám běhají hlavou, třeba když jste někde sami nebo prostě jen přemýšlíte.
Což mě se stává celkem často, hlavně v poslední době, když jsem docela často sama doma a třeba půl dne nepromluvím ano slovo, dokud někdo nepřijde domů. Takže si často tak sama povídám ve svojí hlavě, protože mluvit si sama pro sebe...No není to zrovna fajn. Taky často v duchu vedu rozhovory, většinou imaginární s někým, kdo je daleko a které se stejně nikdy neodehrajou.
Ve vlastní mysli se dá taky dobře nadávat, když to nechcete křičet nahlas.
Ale jinak radši mluvim na hlas, nejlépe s nějakýma lidma, to si pak tolik nepřipadám jako magor.

Jiný případ je, když někdo ve svojí hlavě slyší cizí hlasy. Buď si s nima povídá, což je ještě dobrý nebo jim naslouchá což už dobrý být nemusí. Jedná se už totiž o příznaky nějakého psychického onemocnění.Není zrovna nejlepší, když někdo slyší hlasy v hlavě, které ho k něčemu nabádají. To už bych řekla, že už je případ pro psychiatra.
Není to, že bych jen tak tlachala o něčem, co mi přijde do cesty. Co se týká psychického onemocnění a hlasů v hlavě, tak i vím, o co jde. U nás v rodině máme někoho, kdo trpí psychyckou nemocí a občas slyší hlasy v hlavě. Jedná se o paranoidní schizofrenii a o mojí babičku. Není to zrovna téma na které bych ráda mluvila, protože si spousta lidí mslí, že takový lidé jsou pro své okolí nebezpeční. Ale pokud berou léky, tak jak mají a pravidelně chodí k lékaři, tak nejsou. Ale je tady právě to "pokud". To je i případ mojí babičky. Když bere léky, je to v pořádku a nikdo by nic nepoznal, nebyli by žádné problémy. Ale občas nastane období, kdy se rozhodne, že je brát nebude, protože jsou všichni proti ní a je vlastně zdravá a my jsme si tu nemoc vymysleli. A že jí máme za blázna. Což není tak daleko od pravdy, protože můj táta jí víceméně za blázna má. Ale tady je problém u něj, protože tak trochu neuznává psychické nemoci. Když nebere léky, tak právě slyší hlasy v hlavě (možná ne jenom v hlavě) a povídá si s Bohem. Což jako nikomu neškodí, jenže občas jí prostě běhají hlavou věci, co nejsou pravda, ale nechci o tom tolik mluvit.
Nejhorší na této nemoci je, že je tak trochu dědičná. A jako občas mě už napadlo, co bych dělala, kdyby se u mě projevila, ale snažím se na to moc nemyslet.

No nic, to bylo pár (možná nesmyslných) vět na toto téma.

Psala jsem ti...

16. června 2014 v 10:50 | Lili |  Téma týdne
Pod pojmem "píšu ti" si v dnešní době většina lidí představí sms nebo chat. Prostě dopisy či pohledy už dneska skoro nikdo nepíše a to je podle mě dost škoda. Ještě před dvaceti lety bylo psaní dopisů běžné, ale v dnešní době...
Přiznávám, ve svém životě jsem asi žádný dopis nenapsala, ale hrozně ráda posílám a dostávám pohledy. Posílám je pravidelně z tábora, z dovolený a ze školních výletů. A hlavně se u nás vždycky posílají pohledy na Vánoce a Velikonoce. Vždycky je psal táta, ale poslední asi dva roky je píšu já a nikdy nezapomenu. Myslím, že je to taková hezká tradice, když někomu pošleme přáni a zase nám od něj taky příjde. Doufám, že to budu dodržovat, i když se od našich odstěhuju.
Jinak všechny pohledy, co jsem dostala, si schovávám. Na každý tábor dostanu jeden (kromě minulýho, to jsem dostala dva, od rodičů a od bráchy). Jsem vždycky hrozně ráda, když mi něco příjde. I když jsem nikdy nechápala děti, které dostávali třeba tři pohledy každý den.
Prostě myslím, že by bylo hezký, kdyby se psaní dopisů zase vrátilo. Vím, má to určitá omezení jako pomalou dobu doručení (sms přece dostanete hned) a je tu i možnost, že nemusí dojít vůbec, ale stejně to (nebo spíš právě proto) to má své, určité kouzlo, které sms a chat nemůžou nahradit.

A co vy? Kdy jste naposledy poslali či dostali pohled či dopis?

Už zase krize

15. června 2014 v 20:44 | Lili |  Deníček
Asi zažívám další emocionální krizi. Já vím, tu mám skoro furt, ale nemůžu si pomoct. Snažím se s tím bojovat, ale zatím neúspěšně. A vlastně bych si neměla stěžovat. Mám přítele, který mě má rád, takže bych měla být šťastná. Jenže nejsem. Nevím, jestli ho mám ráda. Vlastně nevím, jestli k němu ještě něco cítím. Možná to je tím, že jsme se už dlouho neviděli, nebo já nevím. Když na něj myslím (tedy když si na něj výjimečně vzpomenu) nevyvolává to ve mně žádné emoce. Přijde mi, že je něco vzdáleného. Jako někdo, koho jsem poznala, ale už zmizel z mého života. Prostě že je daleko a vlastně se ani pořádně neznáme. Protože co o něm vlastně vim? Nebo zná vůbec on mě? Řekla bych, že moc ne. A vlastně proč by měl? Kolikrát jsme spolu byli venku? Asi bych to spočítala na prstech. A náš milostný život? Co to je? Vlastně ani žádný nemáme, vždyť jsme spolu ani nespali. Ne že bych nechtěla, ale prostě k tomu zatím nedošlo a já se obávám, že s mojí smůlou ani nedojde.
Prostě myslím, že se s ním brzy rozejdu. Jestli to tedy dokážu udělat. A o tom dost pochybuju. I když si budu jistá, že to chci udělat, tak to asi ani nedokážu. Ne proto, že bych nechtěla být sama, protože i když spolu chodíme, tak jsem stejně sama, ale jde o to, že mu nechci ublížit. Prostě nechci ubližovat někomu, kdo mě má (nejspíš) rád. Prostě nevím, co budu dělat, myslím, že to prostě nemá budoucnost. Nesměju se s ním, bavíme se tak normálně ale nic víc. Když si vzpomenu na naše rozhovory se Světlem, kdy jsme se bavili o naprostých blbostech, ale vydrželi jsme to tak dlouho nebo jsme si so jedné ráno chatovali, nebo se "hádali" o naprostých kravinách, jako kdo z nás má pravdu v jednom příkladu do laborky a podobně. Ale už se začínám smiřovat, že je to pryč, že už ho neuvidím, i když je to dost těžké.


Co se týče mého vztahu nevztahu, nevím, co budu nakonec dělat. Asi budu doufat, že se se mnou co nejdřív rozejde. :-)

Ne, kecám, ještě chvílibudu doufat, že se to třeba zlepší a pak můžete očekávat další můj člának plný sebelítosti.

Něco, co se kolem mě děje

15. června 2014 v 15:24 | Lili |  Deníček
Ahoj, všichni, teď jsem tu přes týden nebyla, protože se pořád nicc nedělo a neměla jsem o čem psát. Určitě jsem se už zmiňovala o tom, že jsem úspěšně udělala maturitu a od začátku června mám brigádu. A taky, že mě čekají přijímačky.
Na ty jsem jela včera, do Brna. Čili super výlet přes celou republiku. Vstávali jsme (jela jsem s tátou) už ve čtyři. Nejdřív autem, pak vlakem do Prahy a pak dál do Brna. Cesta tam byla docela dobrá, přečetla jsem půlku knížky a táta na mě moc nemluvil, protože většinu cesty spal. Do Brna jsme přijeli už v půl jedenáctý, našli jsme tu budovu, kde jsem to měla psát a pak jsme šli ještě do papírnictví pro náhradní propisky. Pak už jsem šla do budovy, našla si tu správnou učebnu a čekala, samozdřejmě s knížkou v ruce. V půj jedný to začínalo, nejdřív jsem psala biologii, pak chemii a nakonec somatologii. A řekla bych, že jsem to asi neudělala, protože to bylo těžký a já jsem většinu nevěděla nebo tipovala. Tak uvidím příští týden až budou výsledky.

Ten pocit...

4. června 2014 v 18:15 | Lili |  Téma týdne
Asi takovej pocit
jako je bodnutí nože
Asi takovej pocit
špatně tě slyším cože
ty se snad bojíš, no to je síla
.
.
.
A tak dál. Písnička od Divokýho Billa, to bylo první co mě napadlo, když jsem si přečetla téma týdne.

Ale jinak, znáte takový ten pocit, když se dostanete do nějaké situace a říkáte si, že už jste to někdy museli zažít? Prostě takové deja vú. Mě se to stává poměrně často (teda častěji než bych chtěla). Ale prostě si občas říkám, že mi je nějaká situace povědomá, občas příjdu na to, že se mi to asi někdy v noci zdálo.
Anebo takový pocit, když někoho znáte krátkou dobu, ale rozumíte si s ním a příjde vám, že ho znáte celou věčnost. To už se mi taky párkrát stalo, většinou na táboře. Ale i mimo něj, když jsem poznala Světlo. S ním jsem tento pocit vážně měla.
Často taky mívám takový ten pocit, že jsem na něco zapoměla. A ten zase tak příjemný není. Ale stejně většinou to není pravda (naštěstí). Stejně je to většinou, když někam odjíždím, nebo když jdu někam, kde toho hodně potřebuju.

No nic, to bylo zase pár mých myšlenek (já vím, žádný super článek). Tak užívejte zbytek týdne. :-)

Nesnáším "předabované" filmy

4. června 2014 v 13:23 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Možná to znáte, máte svůj oblíbený film, tak si ho stáhnete nebo koupíte na dvd a ouha, ono je to jinak nadabovaný. Jak to poznám? Protože už ho znám pomalu nazpaměť a čeká kdy kdo něco řekne, ale on řekne určitou větu jinak, samozdřejmě smysl zůstává stejný, ale stejnak. Nevim, ale mě to prostě vadí, a nestalo se mi to jenom jednou ale víckrát.
Poprvý, když jsem jednou k vánocům dostala dvd s e všema pirátama z karibiku (v tý době byli tři filmy). Takže jsem si to pustila a zjistila jsem, že první díl je jinak nadabovaný, než jsem to znala z televize a z kina. Takže místo, abych znala všechny hlášky a věděla, kdy kdo co řekne jsem si říkala, že to zní nějak divně. Jako zvykla jsem si, ale stejně mi to furt vadí.
Další film, který mě překvepil, byly Hvězdné války. A tím myslím ty starší díli. Tam jsem to zase tolik nepoznala, protože jsem je neznala nazpamět, ale změnilo se tam jedno jméno. Když jsem to viděla dřív, tak tam Žvejkalovi říkali normálně Žvejkal, ale v nějaký nový verzi dabingu jeho jméno nepřekládají. Což mi zase tak nevadí, není to zase takový rozdíl.
Ale poslední film, který mě v souvislosti s tímto napadá (ne vlastně poslední, ale první, protože jsem ho viděla včera a řekla jsem si, že o tom napíšu) je Smrtonosná past 1, u které jsem to absolutně nečekala. Prostě jsem si ten film včera stáhla (jo, vím že stahovat by se nemělo) a těšila jsem se, že si na něj v klidu kouknu, ale to předabování mi docela zkazilo zážitek, protože u některých postav byl i výrazně jiný hlas, než jsem zvyklá. Takhle zkazit můj oblíbený film.
Ale nejhorší na tom je, že nechápu, proč to někdo dělá, co z toho kdo může mít. Na tom prvním dabingu přece nebylo nic špatného, tak proč to měnit. Nevím no, ale doufám že teď zase dlouho na žádný předabovan film nenarazím.

A co vy? Setkali jste se s tímto někdy? A u kterých filmu? A vadí vám to nebo je vám to jedno? Díky za případnou odpověď.

Jo a mimochodem (to už nesouvisí s tímto článkem) dneska jsem měla první lidi na prohlídce v kapli, a bylo to docela v pohodě, ani jsem se při výkladu moc nezakoktala. :-)

Den dětí

1. června 2014 v 22:19 | Lili |  Deníček
Den dětí je sice dneska, ale akce pro děti probíhali na většině míst už včera.
Den dětí se pořádá i u nás ve městě, posledních pár let v městském parku, kde je připraveno pro děti soustu soutěží a různých atrakcí. Letos jsme tam měli i různá zvířátka. Koně, dravé ptáky, lišku, ale i hady.
Letos jsem zase byla jeden z organizátorů, čili jsem měla ještě s jedním kamarádem na starost jednu soutěž. K mé smůle jsem si vybrala tu největší blbost, která mi ale předtím tak blbá nepřišla. A to soutěž v chůzi na chůdách. Říkala jsem si, že tam snad žádný malý děti nepřijdou a ty starší to budou umět. No docela chyba lávky. Malý děti tam byli taky, ale těm většinou pomáhali rodiče, ale pak tam byli bohužel děti, kterým jsme pomáhali mi. To znamená přidržovat jim chůdy a jít s nima, což sice vypadá jednoduše, ale je to docela makačka. Zvlášť když nějaký děti jsou tupý jak tágo a můžete jim desetkrát říkat, že musejí zvedat nohy, jinak se z místa nepohnem. Člověk se u toho fakt může docela zapotit. Ale zase jsme si říkali, posilka zadarmo že. Pak jsme to stejně zbalili trošku dřív než ostatní, protože "nechodili děti".
Prostě super odpoledne., ale baví mě to, aspoň jsem občas mezi lidma.

Jo, jen tak mimochodem, psala jsem už někdy, že se strašně bojím hadů? Myslím že ne. Takže to píšu teď (opravdu to souvisí s dnem dětí). Já prostě vím, že ochočený hadi nic nedělají, ale prostě z nich mám hrozný strach. Je to prostě ve mě a nemůžu se toho zbavit. A nejlepší jsou kecy ostatních jako "A co ti na nich jako vadí?" Odpověď? "Všechno." Další poznámka. "Ale vždyť nic nedělají." Jo super, zkuste vysvětlovat člověku, který se bojí výšek, že to nic není, nebo nutit někoho kdo se bojí pavouků, aby si jednoho pohladil. Prostě se jich strašně bojím a tím to končí.
A teď jak to souvisí se včerejškem. Jak už jsem říkala, v parku byli i ukázky různých zvířat. A mimojiné i hadi, z blízské zoo. Měli tam prostě několik hadů, které si lidé mohli pohladit nebo vzít do ruky. (Běhá mi mráz po zádech jenom na to pomyslím). Fajn to by ještě nebylo tak hrozný, kdyby ale naše soutěž nebyla vedle stanoviště, kde byli oni. Jako ne že by byla přímo na ně nalepená, ale byli jsme od nich asi deset, dvecet metrů a hlavn jsem na ně celou dobu viděla. Takže, když mi poprvý řekli, kde mám být, moje první reakce byla: "Vedle hadů? Ani náhodou!" Jenže k mé smůle, nikde jinde jsme to už dát nemohli, takže jsme tam být museli. A já pár hodin mohla vidět, jak si deset metrů ode mě někdo hladí hady. A ne, vůbec mi nepomáhalo, že ten kluk, se kterým jsem tam stála, má doma hada.
No nakonec to šlo, udržovala jsem si uctivou vzdálenost a naštěstí nikoho nenapadlo, že se s hadem půjde projít.

No včerejšek jsem tedy přežila. Dneska jsem se ještě byla kouknout u nás v kapli, kde budu od asi zejtřka provádět. Což mě začíná docela děsit, protože nějakej souvislej výklad zatím moc neumím, spíš mám v hlavě jen informace, které ještě musím setřídit. Takže uvidíme, jen doufám, že mi tam nepříjde zrovna žádná německá výprava, to bych asi byla v prd***.