Červenec 2014

Už je to tady zase

31. července 2014 v 16:14 | Lili |  Deníček
Už zase jsem s nervama úplně v hajzlu. Už zase se cejtím zralá na psychyatrii. Proč? Protože se nenávidím, nenávidím celý svůj život. Proč mě nikdo nemá rád (tedy spíš, proč jsem jedinýmu člověku, který mě měl rád ublížila)? Proč mám zase nervy v kýblu a rozbrečí mě každá pitomost? Proč se se mnou nikdo nechce bavit?
Protože jsem... Proč vlastně? Protože jsem protivná? Dětinská? Nebo, že jsem prostě suchar, se kterým není taková zábava? (to o mě jednou řekl brácha). Já nevím co dělám špatně. Chtěla bych být společenská, komunikativní, ale jak to mám někomu dokázat, že taková jsem, když se mnou ani nikdo nechce jít ven? Proč ostatní můžou mít super prázdniny, kdy podnikají různé akce a kamarádama, choděj třeba na pivo, nebo prostě jen večer někam s partou ven a já ne?
Možná proto, že skoro nemám kamarády, a do žádné party jsem nikdy nepatřila. Ale prostě nevím, kde se stala chyba. Asi ve mě. Asi mám někde v osudu napsaný, že budu už na vždy trávit dny sama. Že prostě nebudu mít nikdy nikoho, s kým bych mohla jít ven nebo kdo by toužil po mojí přítomnosti. Prostě všichni už mají svojí partu, nebo okruh přátel, kam už se já prostě nevejdu a oni ani nikoho nehledají.
Další kapitolou je moje bývalá třída. Asi jsem si tam vytvořila nějaké špatné kamarádské vazby, ale od doby, co jsme odmaturovali a dostali vysvědčení, jsem nikoho z nich neviděla. Jo, psala jsem si s jednou kamarádkou, ale ta musí pořád makat u rodičů v krámě, takže si na mě nemůže udělat čas. Prostě nechápu proč jsou všichni takový kamarádi, ale mě mezi sebe nechtějí. Co furt dělám špatně?
To netuším, ale už se vážně začínám těšit, až mi začne škola, třeba tam poznám někoho, kdo se mnou bude chtít kamarádit. Jestli to do tý doby ovšem přežiju.

To vážně nic neznamenám?

30. července 2014 v 16:03 | Lili |  Otázky
Tak fajn, zase jsem jednou děsně naštvaná. Ale světe div se, tentokrát za to nemůže můj otec, což je dost překvapující. Může za to jeden člověk, kterého bych mohla nazývat kamarádem. Byl s námi letos na táboře jako instruktor, ale znala jsem ho už trochu předtím. No nic, na táboře jsme si celkem rozumněli, když se nám rozpadal kolektiv, tak jsme spolu tvořili jednu skupinu a dost jsme si pokecali a bylo mi s ním fajn.
Potud dobrý. Po táboře jsme si párkrát psali a dohodli jsme se, že půjdeme ven. Dneska. Ve dvě. Ano, je dost divný, že bych měla být někde venku a přitom sedím u počítače, ale nakonec jsme nikam nešla. A proč? Protože ten vypatlanej dement se neobjevil. Čekala jsem přibližně od padesáti do dvaceti a nic. Tak jsem se pak děsně naštvala a šla jsem pryč. Když jsem totiž nasraná, tak musím chodit, a to rychle chodit. Takže jsme se rozhodovala kam půjdu, kolem půl jsem ještě jednou šla kolem místa, kde jsme se měli sejít, ale pořád nic.
Prostě vůbec nevím, kde se courá, protože nemám jeho číslo a na netu mi žádnou zprávu nenechal. Prostě vůbec nevim, co se děje. Zapomněl na mě? Nebo se na mě jednoduše vysral? Nebo se něco stalo, že nemohl přijet? Prostě nemám páru. Ale spíš bych řekla, že to bude to první.
Protože na mě prostě lidi zapomínají. Nevim čím to je, jestli jsem prostě tak neviditelná a bezvýznamná, že si nevzpomenou, že mají se mnou někam jít. Nebo nepovažují za nutné mi napsat, že třebe nemůžou. Ale vím, že se mi to nestalo poprvý. Asi ani naposledy, protože jsem asi blbá, když mám kolem sebe lidi, kteří na mě zapomínají.
Asi jsem fakt bezvýznamná a nikdo si na mě nevzpomene, ale co s tím mám asi dělat? S tím se nedá nic dělat, prostě budu dál věřit, že se mnou někdo chce jít ven a pak si budu nadávat, jak jsem blbá.
Ale zase nechci to úplně uzavřít, třeba bude mít nějakej pádnej důvod, proč nepřišel. Ale v to moc nedoufám, spíš už mi neodepíše, ale uvidíme.

Do hajzlu, dneska je fakt den na hovno, teď jsem dostala zjebáno za to, že asi vůbec existuju. Sedim u sebe v pokoji a na uších mám sluchátka, ale bačkory mám u vchodu. A otec mě zjebe za to, že jsem u sebe, což jsem mu asi dvakrát říkala, že tu jsem. Prostě už chci pryč, nebo mít aspoň někoho, komu na mě bude záležet.

P.S. dopsáno následující den odpoledne. Konečně mi odepsal, prý sekal trávu, neměl vůbec čas mi napsat, protože pak večer táhnul někam do prdele a vrátil se v osm ráno. Ne necejtím se o noc líp.
Spíš začínám zase přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybych tu nebyla. Všiml by si toho vůbec někdo? Bylo by to někomu líto? Já myslím, že ne.

Já už chci pryč!

28. července 2014 v 21:58 | Lili |  Deníček
Jánuž to asi fakt dlouho nevydržim. Prostě se to nedá. A jak taky, když na mě otec mluví, jako kdyby mi bylo pět. A navíc každý den ty stejné věty, které jsou úplně irelevantní. Prostě má furt naprosto, ale naprosto debilní kecy a to ke všemu. A proč to píšu zrovna teď? Protože mě před nějakýma pěti minutama zase vytočil.
Jako skoro každý den. A to svojí oblíbenou větou. "Hlídej to tady a pozor na okna!" Jsem teď přes den, tedy do nějakých třech hodin sama doma, protože rodiče jsou v práci a brácha na táboře. A bohužel, tohle větu budu slýchat asi denně. Protože jsme přeci úplně debilní a nenapadne mě zavřít ty debilní okna když začne pršet! Nebo já nevim, co si prostě myslí, ale někdy mi příjde, že je na ty okna úplně ujetej, že když někam odjíždí, tak ho nic jinýho nezajímá. Prostě hlavně hlídat okna. A to ještě, když už naše střešní okna zavírám, a on se mě třikrát zeptá, jestli jsem si stoprocentně jistá, že jsou určitě zavřený, tak je stejně schopnej do toho patra jít je zkontrolovat. Prostě posedlost nebo nevim. Nebo mi prostě ani nevěří to, že jsem je sama dokázala zavřít. To je taky hrozně těžký zavřít tři střešní okna, když pod jedním sedím a začíná pršet. Asi si myslí, že pod tím oknem budu i při bouřce klidně sedět.
A nejhorší na tom je, že ještě dostanu většinou zjebáno za to, když už mu na jeho třetí otázku, jestli jsou jakože vážně zavřený, začnu odsekávat. Ale prostě co mám dělat, když bych nejradši vybuchla a jedním z těch oken ho vyhodila.
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAaaaa
A tohle je každý den několikrát. Na nebi se to začne bouřit, tak mě pošle zavřít okna. Tak jdu. Vrátim se a on se mě zeptá, jestli jsem je zavřela. A za deset minut zase. A když fakt začne pršet tak si je jde radši zkontrolovat.
Prostě už nevim, co na to říct. A co se vůbec dá říct jinýho než "jo" nebo "hm" na něco, co slyšíte denně. Jako třeba máma a její seznam na nákup, prostě mi ho nemůže položit na stůl, dát k němu peníze a říct, že ho tam mám, ne ona mi ho musí ještě přečíst, asi abych věděla, co mám vlastně koupit. AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAaaaaaaaaaaaaaaaaaa. Ale naštěstí to nedělá často.
A tím to zdaleka nekončí. Další debilní a infantilní otázky jsou všude.
A nejhorší je, že už u některých vím, kdy přijdou. Jako když každou neděli po večeři slyším větu. "Nezapomeňte na koše." Někde totiž si zvykl, že když v pondělí vyvážejí popelnici, tak se všechny koše musejí vynýst, i kdyby jsme v něm měli třeba dva papírky. Takže každou neděli po večeři slyšíme s bráchou tuhle větu.
A tím zdaleka nekončím, ale jeho infantilní otázky sem radši psát nebudu, to už by mi nikdi nevěřil.

Prostě nevím, jak zbytek prázdnin přežiju v duševní pohodě. Tenhle a příští týden je brácha na táboře, takže k buzerování jsem mu zbyla jen já. Ale doufám, že příští týden bude lepší. Od pondělí do pátku bych měla být zase na brigádě, v sobotu jedeme bourat tábor a v neděli odjíždím na tábor. Ale až se vrátim...
TAk se asi začnu těšit do školy (což samo o sobě je dost hrozný, navíc začínám až v půlce září), protože konečně vypadnu z domova a to na kolej do Prahy. Což bude doufám o mnoho leoší než doma.

To jsem vážně tak divná?

25. července 2014 v 22:21 | Lili |  Otázky
Tak tahle otázka mě napadá docela často a ještě častěji mě na ni napadá odpověď, a to že jsem. Tedy aspoň podle měřítka mojí rodiny a především mého otce. Ten totiž za boha nemůže pochopit, že bych šla ven sama. Prostě jen tak, že se mi zrovna chce. Ale on hned vytasí otázky "A kam jdeš?" "A s kým?" "A kam pujdeš?" "A co budeš dělat?" A tak dále, prostě skoro výslech a to jen proto, že chci jít ven. A stejně mu na polovinu otázek odpovím, že nevim. Protože já vážně nevim, kam se mi zrovna bude chtít jít. Pak ale zase začne s kecama, že se někde courám a tak. Což není pravda, většinou teda.
Prostě jen většinou hledám nějaké klidné místo, kde mě nikdo nebude rušit debilníma dotazama. Už jsem takové místo našla a to za koupalištěm u rybníka, kde většinou nikdo moc není a nedoléhá tam zvuk aut. Prostě nádherné klidné místo, které je jen občas rušeno někým jiným. A ještě je tam altán a lavičky, kde si můžu v klidu sednout a číst. Což je většinou to, o co mi jde. Najít si nějaké klidné místo na čtení.
Ale to bych nejspíš tátovi prostě nevysvětlila, že si jdu prostě sednout k rybníku, abych si mohla číst. A ani nemám v úmyslu mu to vysvětlovat. Navíc si tam můžu v klidu zakouřit, což je věc na kterou nejsem zrovna pyšná. Ne že bych dřív vůbec nekouřila, ale když jsem byla na taboře tak jsem se nějak moc rozkouřila či co. Vím, že to zní blbě, ale asi se ze mě stává závislák. A to hlavně proto, že jsem našla ryby, který jsou strašně dobrý. Prostě je to se mnou hrozný, ale nejhorší je, že mi to ani nevadí, prostě je mi to úplně jedno. Jenmě to nebaví o samotě, což ještě budu muset nějak vyřešit nebo lépe řečeno si na to zvyknout.
Myslím, že jsem zase psala naprostý srač** místo toho, co jsem měla původně v úmyslu, ale tak už to u mě bývá. A myslím, že další stěžovací článek na můj život brzo zase přibyde.

Zase jedno vylitý srdce

24. července 2014 v 20:29 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Zase se chystám stěžovat si na svůj život. Lépe řečeno na svůj milostný život, který se rovná nule a není naděje, že by se v nejbližší době zlepšil. Už jsem psala, že můj vztah s Jarym není úplně idilycký, tedy lépe řečeno, není podle mých představ, protože jsme si hrozně vzdálení a odcizení a prakticky už k němu nic necítím. Ne, že bych ho neměla ráda, ale nemám ho ráda jako svůj protějšek, jako svého kluka. Když se mě otýká, nebo mě líbá, tak nic necítím a ani po jeho dotecích a polibcích netoužím. Proto jsem už před odjezdem na tábor přemýšlela, jestli to mezi námi má ještě vůbec smysl. A po táboře jsem došla k závěru, že nemá.
Docela dlouho jsem přemýšlela, jak mu to říct, protože prostě ve střízlivém stavu nezvládám mluvit otevřeně o svých pocitech, takže rozchodový rozhovor by byl nad moje síly. Ale když jsme dneska byli venku, tak jsem se rozhodla, že mu to prostě říct musím, protože mu už nechci dál lhát. Skoro celou dobu jsem přemýšlela, jak o tom mám začít, protože s komunikací mám proste problémy a nakonec...
Stejně jsem to ze sebe nedostala. Ale snažila jsem se, vážně. Řekla jsem mu, že jsem o něčem dost dlouho přemýšlela a k něčemu jsem dospěla, ale že se mu to nebude líbit a bude naštvaný, ale tu hlavní větu "Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby jsme se rozešli." jsem ze sebe prostě vysoukat nedokázala.
Já vím, jsem zbabělec, který se neumí ani normálně rozejít s klukem, ale ta situace mi vůbec nebyla příjemná. Prostě vím že by vůči němu bylo fér, kdybych mu to řekla do očí, ale prostě jsem to ze sebe nemohla dostat. Taky jsem mu to řekla, že to ze sebe dneska asi nevymáčknu. Ale stejně myslím, že věděl, co mu asi chci říct, jen se na to nechtěl ptát.
Tak jsme si potom psali na chatu. Přesně tak jak jsem se sním nechtěla rozejít, jsem se s ním nakonec rozešla. Prostě mi napsal, jak se mám, pak se zeptal, co jsem mu to chtěla říct, tak jsem mu to pak postupně napsala. Vážně mi to nebylo příjemný a přišlo mi to k němu hrozně nefér, ale už jsem to ze sebe prostě musela dostat.
No, už to nebudu dál rozepisovat. Prostě jsem od teď zase sama a nevím proč, ale skoro jsem za to ráda, protože na táboře jsem se stejně chovala skoro jako byych s nikým nechodila, ale to sepíšu zase jindy, jestli vůbec.

Zase zpátky v civilizaci

21. července 2014 v 20:22 | Lili |  Deníček
Včera jsem se po dvou týdnech (bohužel) vrátila z tábora domů. Proto jsem tak dlouho nic neneapsala, jelikož jsem ty dva týdny (dva krásné týdny) byla bez počítače, bez elektriky a i bez mobilu. A bylo to vážně super. Prostě se od všeho odpojit a užívat si čas v přírodě s partou bezva lidí. I když ne vždy to bylo takové skvlělé, i na tom sebemodřejším nebi se totiž někdy objeví mráček.

Via ferrata

3. července 2014 v 9:51 | Lili |  Výlety
Včera jsme navštívili koněčně ferratu v Děčíně, která byla dokončena letos na jaře. Už hrozně dlouho jsem tam chtěla jít a moc jsem se těšila. Jela jsem já s Jarym a můj brácha se svojí holkou. Vyjeli jsme v devět ráno, aby jsme byli na desátou na místě a mohli si vyzvednout věci v půjčovně. Počasí nám včera opravdu přálo, takže jsme si to jaksepatří užili.