Srpen 2014

Dnešní výlet

28. srpna 2014 v 14:55 | Lili |  Výlety
Dneska jsem po dlouhý době neseděla celý den doma (jen většinu odpoledne a celý večer) a vyrazila jsem na výlet. Teda, původně jsme měli jít ve třech, jako na Dolák, ale ten kamarád si včera večer najednou vzpoměl (nebo nevím, co se mu stalo) že musí dneska k doktorovi do Ústí, takže nemůže jít (prej to dřív nevěděl a nic víc mi k tomu neřek, takže fakt nevim). To jsem se ale nedozvěděla od něj, ale od švagrový, která s náma měla jít taky. Skoro v jedenáct večer mi napsala sms (kterou mě mimochodem vzbudila) že on nemůže a že to tedy nejspíš odložíme, protože ve dvou to nemá cenu, když jsme se domlouvali ve třech. Fajn, byla jsem nasraná, neříkám že ne, protože jsem se na ten výlet těšila, když už jsem se měla po čase dostat přes den z baráku, ale prostě co se dalo dělat.
No nic, dneska jsem se ale vzbudila před sedmou a říkala jsem si, co asi budu celý den dělat. Tak jsem se časem rozhodla, že v devět sednu na vlak a pojedu na Jedlovou. Sice jsem tam byla už asi stokrát, ale máma k tomu kecy neměla a mě se nechtělo sedět celý den doma. Tak jsem tedy vyrazila.

Z(a)tracené vzpomínky

26. srpna 2014 v 11:50 | Lili |  Téma týdne
Už docela dlouho jsem nepřidala žádný článek k tématu týdne. Tak jsem si řekla, že téma "ztracené vzpomínky" by mohlo být dobré a já bych mohla konečně něco vyplodit.
Takže vzpomínky. Někdy krásná věc, někdy něco, co nás může dost potrápit.
Jsou ale vzpomínky, které bysme si chtěli pamatovat, ale prostě si je nepamatujeme. To jsou hlavně vzpomínky z dětství. Myslím, že člověk je schopen si pamatovat vzpomínky od nějakého třetího roku života. Čili se mu z hlavy vypaří nejmíň tři roky života, a pak samozdřejmě i víc, protože téměř nikdo si není schopen si pamatovat vše, co zažije. Což je podle mě na jednu stranu škoda, ale zase kdyby jsme si vše pamatovali, tak bysme nám musela brzy dojít mozková kapacita. (Teda, jednou jsem četla článek o jednom chlapovi, co si pamatuje úplně přesně všechno z každýho dne, co kdy dělal. Prostě každý den má přesně zapsaný v hlavě. Navíc si pamatuje víc ze života ostatních lidí než oni sami. To už je ale dost extrém no. Nevím jestli bych to chtěla. Je sice pravda, že si často ani nepamatuju, co jsme měli předevčírem k večeři, ale možná je to tak dobře, že vytěsňujeme "nedůležité")
Ale to bylo tak mimo. Když přemýšlím, napadá mě, co je asi tak mojí první vzpomínkou. Mám takovou vzpomínku, nevím kolik mi bylo, ale možná tak tři nebo čtyři, víc určitě ne. Možná to je divný, ale týká se našeho tábora. Vím, že jsme tam jeli na návštěvu za tátou, který ještě jezdil jako vedoucí a že tábor byl ještě u přehrady. Nevím proč, ale pamatuju si, že jsme se šli nějak koupat na stráni, kam normálně ještě dnes chodíme a že když jsme jeli domů, tak nás někdo vezl cizím autem a byla bouřka. A že jsme jeli přes les. Nevím proč si pamatuju zrovna tohle, nebo jestli se to vůbec stalo, protože máma mi řekla, že neví, když jsem se jí na to ptala, ale je možný, že si to prostě jenom nepamatuje.
Jinak vzpomínky můžete ztratit kdykoliv během života, třeba při úrazu hlavy a následné ztráty paměti, což si vůbec nedovedu představit, že bych něco takovýho zažila. Musí to být hrozný, najednou si nic nepamatovat.
Naopak jsou občas vzpomínky, které bysme radši zapomněli úplně. Jsou to hlavně ošklivé zážitky či nějaké traumatické situace. Já bych nejradši zapomněla i nějaké své trapasy či moje chování před pár lety, kdy jsem udělala pár blbostí. Ale to se mi nechce moc rozepisovat.

No, možná je ten můj článek trochu zmatečný a moc nesouvisí s tématem, ale co se dá dělat.
A co vy? Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? Máte něco, co byste nejradši zapomněli? Nebo znáte někoho, kdo trpí ztrátou paměti?

Kdo to má furt poslouchat?

25. srpna 2014 v 22:50 | Lili |  Otázky
Dobře, vím, že jsem říkala, že už bych chtěla psát nějaké smysluplné články a ne jen pořád o tom, co mě zrovna trápí, ale prostě to asi nepůjde. Blog je totiž jediný místo, kde to můžu říct a nikdo mě (doufám) nepošle někam, že s tím akorát všechny otravuju.
Bude to (opětm jaké překvapení) o mém otci, který mě chvílema dokáže dost psychycky dusit. Někdo by mohl říct, že to se stává a že to mám prostě hodit za hlavu a nebo se bránit. Jenže tady obrana není a za hlavu to házim už dvacet let.
Abych to neprodlužovala, jde o mojí postevu a o mojí váhu. Nebojte, nepatřím k těm holkám, co furt říkají, jak jsou hrozně tlustý a hlídají si každou kalorii, to fakt ne. Já jím hrozně ráda a miluju sladký. Když jsem na táboře, nebo někde kde prostě není táta, tak svojí váhu vůbec neřešim, prostě jím co zrovna chci, kolik chci a je mi to jedno. Vím, že mám pár kilo navíc, ale prostě to neřešim a jsem spokojená. Doma bych to dělala taky tak, kdyby táta neměl furt nějaký poznámky k mojí postavě. Jako asi první den po příjezdu se mě zeptal "Nepřibrala jsi tam? Mi přijde, že máš nějaký větší zadek." JO, skvělá věta na zvednutí sebevědomí! Jo přibrala jsem, asi kilo a půl. Vážně hrozná tragédie, ani jsem si toho nevšimla.
A to není všechno, skoro pokaždý, když si jdu třeba dát něco sladkýho (třeba jak jsem po příjezdu z tábora dostala bonboniéru k svátku) a on mě vidí tak hned slyšim "Co tam zase žereš? Budeš tlustá" Na to už radši vůbec nereaguju, protože to prostě nemá cenu, on mi stejně zase odpoví něčím podobným.
Proto taky, když jsem doma a ne sama, tak většinou po večeři (což je v pět hodin) nic nejím. Protože to bych zase slyšela ne co jako "To už zase jíš? Koukni se na sebe jak vypadáš, nikdo tě nebude chtít." a podobně. Přitom on sám není žádná vyžlička, a nikdy nebyl, naopak má docela pivní břicho, že občas nemůže něco dopnout. Sice je pravda, že teď držel krátce dietu a trochu zhubl, ale stejně je tlustčí než já.
A mimochodem já taky nejsem nějak moc tlustá. Mám asi 160 cm a vážím teď asi 58 , takže bych řekla že tak akorát. Je sice pravda, že když jsem byla dítě (ještě tak ve14 možná), tak jsem byla hrozně hubená, ale fakt. To mě furt nutili jíst a táta měl zase kecy, že jsem anorektička (což je úplně nesmyslný) a tak jsem prostě jedla no, normálně. Jenže pak jsem přestala růst a tělo se začalo zakulacovat, no, co se s tim da dělat.
Tady prostě není problém v tom, že bych si ve svojí postavě libovala, taky bych možná chtěla být hubenější, ale v žádným případě nechci hubnout kvůli představám někoho jinýho. To teda ne. Klidně bych začala víc jezdit na kole nebo bych omezila jídlo, ale nechci to dělat kvůli tomu, že si táta myslí, že jsem tlustá. To v žádným přiípadě. Kdybych se někdy rozhodla zhubnout, dělala bych to především kvůli sobě, ne kvůli tomu, abych se někomu líbila. Proto nechci hubnout, když jsem doma, protože věty typu "No konečně se sebou něco děláš. Já jsem ti to říkal." a podobné mi prostě dokážou okamžitě zkazit náladu. Takže je to takový začarovaný kruh, protože když do mě reje, že jsem tlustá, tak mám chuť si dát něco dobrýho. Když chci jet třeba někam na kolo, tak to jsou hned poznámky jako: "Kam zase jedeš?" Bude pršet, nikam nejezdi." Prostě je to furt dokola.

Chápu, že tohle je celkem malicherný problém oproti tomu, co jiný denně zažívají, ale prostě mi to hrozně ubližuje, když to slyšim a už tomu i možná pomalu začínám věřit, a už pomalu nedokážu předstírat, že je mi to jedno.

Co je nového?

25. srpna 2014 v 20:49 | Lili |  Otázky
Odpověď je, že absolutě nic. Tedy skoro nic, abych byla přesná. Prázdniny pořád rychleji ubýhají, za což jsem na jednu stranu ráda, ale na druhou stranu mi to docela vadí, protože jsem letos kromě táborů ještě nic nezažila.
Ale asi největší novinou je, že jsem už zapsaná na vš, takže je ze mě vysokoškolačka. Už mám i přidělenou kolej, kam nastupuju 8. září, na což se nehorázně těším, protože konečně vypadnu z domova a budu si žít trochu volněji. Škola mi pak začíná o týden dýl, ale i tam ce už celkem těšim, doufám, že mě nevyhoděj hned po prvním semestru. :-)
Ale jinak. Od 10. do 22. jsem byla na táboře, takže to byl důvod mé neaktivity, protože na táboře zásadně na net nechodim, i když na tomhle bych mohla, ale prostě ne, podle mě internet a počítače na tábor nepatří. Byla jsem v Orlických horách (stejně jako minulý rok) a byo to super. Teda zjistila jsem, že o každým táboře říkám, že byl super, ale tak to prost je, zatím jsem nebyla na žádným, kde by se mi nelíbilo. Prostě tábory jsou můj život a bez nich si léto nedokážu vůbec představit.
No nic, asi nebudu vyprávět všechno, co jsme dělali, protože by to bylo zase na dlouho, ale možná něco málo. Celkem jsme tam měli 45 dětí, což je na jednu stranu už docela dost, ale na druhou stranu, mi to občas ani nepřišlo, že je jich tolik. Navíc jsme měli šest oddílů, takže jsem měla jen sedm dětí, z toho sice byla jenom jedna holka, ale byli celkem hodný, tedy dost hodný, oproti tomu, co jsem měla letos na Kyjově, tedy aspoň ze začátku. Z vedoucích jsem většinu neznala, protože z loňska jsme tam byli jen tři, ale byli fajn. Jen to nebylo takový, jak jsem zvyklá ze svého tábora. Tam si vždycky večer sednem, dáme pivko, pokecáme, občas zapaříme a tak, ale tady se spíš chodilo spát, hlavně naše dvě praktikantky. No aspoň, že tam pár dní byl jeden vedoucí, který byl zvyklý na stejný režim jako já, čili jsme třeba byli do dvou vzhůru a kecali jsme u piva. Pak jsme i ostatní přesvědčili, aby nechodili spát a pak jsme hráli kufr, u kterýho byla neskutečná sranda.
No, to by byli večery, jinak se tam nic nedělo, ne nic jako na mém prvním letošním táboře, takže nic.
Přes den jsme hráli různý hry, věnovali se hodně celotáborovce, která byla úplně připravená, měli vymyšlený hry na jednotlivý dny a tak podobně, ne jako u nás, kdy jsme často vymýšleli program prostě za pochodu, ale to mi stejně nevadilo, na improvizaci je vždycky něco krásnýho.

No nic, to by byl tábor, teď mě zase čeká nějaký čas doma, který nejspíš strávim jako vždycky, doma, zavřená u počítače se svojí sebelítostí, jak nemám co dělat. Naštěstí to snad brzo skončí, protože příští týden jdu zase na brigádu a pak na kolej (navíc druhý týden v září jsou naši na dovolený, takže to bude super) a pak už jdu do školy, čili konečně vypadnu z domova. Už se těšim.

Ještě tak mimo tohle, začala jsem poslouchat jednu kapelu, a tohle je písnička, která se mi hrozně líbí, tak ji sem zkusím dát. :-) Občas se mi stane, že objevim nějakou písničku, která se mi hrozně zalíbí, většinou hudbou a prostě si říkám, že je vážně úžasná, tak můžete posoudit sami.
Tak užívejte prázdniny. :-)

Má romantická duše

8. srpna 2014 v 21:49 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Už dlouho jsem nic nenapsala a jelikož v neděli na dva týdny odjíždím, tak jsem si řekla, že bych mohla ještě něco sepsat.
Hrozně ráda bych psala o něčem zajímavém, záživném, třeba vymyslela nějakou povídku nebo tak něco, ale prostě na to nemám. Nejsem prostě tvůrčí člověk a asi ani nikdy nebudu, takže tu přibude další článek o mě (ne nejsem sebebstředná, to vážně ne, jen nevím o čem psát). Ale tentokrát to nebude článek, ve kterým bych si na něco stěžovala. Ano, jaké překvapení. Nejspíš tady popíšu svou duši romantika, která se ale docela vymyká tomu, co většina lidí považuje za romantiku, ale já to tak prostě vnímám.
Pod pojmem romantika si většina lidí představí kytky, nějakou ru romantickou hudbu (kdo ví, co ten pojem přesně vyjadřuje), svíčky, příjemnou atmosféru a podobně a to všechno nejlépe s osobou, která vás miluje a vy jí. Jo, před pár lety (lépe řečeno před více než pár lety) bych to tak možná taky popsala, ale teď už ne. To ze mě ale hned nedělá neromantika, za kterýho by mě určitě někteří lidé označili. Pro mě má to slovo prostě jiný význam, nebo si pod ním prostě jen představuju něco jiného.

Výlet na Dolský mlýn

3. srpna 2014 v 20:01 | Lili |  Výlety
Poslední dobou jsem sem přidávala články, kde jsem psala, že na mě všichni kašlou a nikdo nemá zájem o mojí společnost. No, víceméně to pořád platí, ale přesto jsem včera vyrazila na celodenní výlet na Dolský mlýn, který leží v národním parku České Švýcarsko. Sice jsem tam byla už několikrát, tedy spíš tam už pár let chodíme každé léto, ale letos bych s ostatními jít nemohla (ano, můj bratr chce jít schválně v termínu, kdy jsem na táboře), tak jsem se dohodla s jedním jeho kamarádem (ten pro změnu nechce čekat, až se bráchovi uráčí vyrazit, protože já si stejně myslím, že letos nepůjdou vůbec) a s bráchovou mladou (jo, shodou okolností je to moje bývalá spolužačka).