Prosinec 2014

Nevim jak to nazvat

28. prosince 2014 v 21:35 | Lili |  Deníček
Spíš hlavně nevím, jak to začít. Předem upozujňuji, že tenhle článek bude čistě svěřovací a možná i trochu intimější (ale to spíš vynechám). Prostě se momentálně nemám moc komu svěřit, tak to napíšu.
Tedy o čem chci vlastně psát. O něm. Začátek je v minulým článku, kdyby to někoho náhodou zajímalo.
Jednoduše, moc dlouho jsem svoje hormony ovládat nedokázala. Nejsem na sebe zrovna pyšná, že jsem podlehla takhle brzo, ale ma druhou stranu jsem našla úžasnýho člověka a nejsem tolik sama.
Ale u mě je největší problém, že se nechci hlavně zamilovat. Nechci se vázat. Ale nevim, jestli se mi to uplně daří. Protože on je hrozně moc fajn, milý, úžasný, pozorný, a prostě super. Teď bych nejradši byla u něj, v jeho náruči, kde nemusím na nic myslet a nic mě netrápí. Sice jsem ho dneska viděla, ale stejně.
Tak jinak, teď něco málo o něm. Poznali jsme se na koleji. Mohl by klidně bydlet na druhym konci republiky, ale bydlí asi 15 kilometrů ode mě. Jmenuje se třeba Honza. Je mu dvacet, studuje stejnou školu co já a bydlí na stejným patře. Oblíbená písnička je Californication, má rád matematiku a miluje čaj. Hraje jednu debilní počítčovou hru, jejíž název jsem už zapoměla. Jo a v knihovničce má stejný knížky jako Jary. To by pro začátek stačilo.
Co se mezi námi děje? Všechno a nic. Chodíme spolu? Doufám, že on to tak nebere. Nechci to tak, chci aby to zůstalo tak jak je. Je mi s ním skvěle a porušuji s ním jednu svojí zásadu za druhou. Už jenom to, že spolu spíme. To je pro mě hrozně nový pocit. Nevím, jak to vyjádřit. Prostě takovou intimitu jsem ještě s nikým nesdílela. Ještě nikoho jsem si tak k tělu nepustila. A co je nejhorší, nevadí mi to.
Nejhorší je, že jsem se snažila oddělit svůj život na koleji s tím doma. Jsou to totiž dva rozdílný světy a já se přeci jenom chovám v každém jinak. Ale s ním se mi to nedaří. Je to tím, že bydlí tak blízko. Před vánocema jsme se ještě viděli. A bylo to to nejskvělejší rande co sem kdy zažila. Sešli jsme se v Lípě a šli jsme do čajovny. V čaji se absolutně nevyznám, tak jsem pila to co on. Bylo tam hezky. Pak se mě zeptal jestli umim píct cukroví. No řekla jsem že jo, čili jsme pak skončili u něj a pekli jsme cukroví. Tedy snažili jsme se dělat rohlíčky. Snažili se mě (parkrat se v kuchyni mihl jeho bratr) přesvědčit, že jejich metoda dělání rohlíčků je lepší, ale nakonec jsem se moc pobavila tím, jak jim to nešlo. Dokonce jsme se dostali k tomu, že šli do trouby. Jeden plech se nám povedl, ale druhý jsme spálili. Což nechápu, když jsme stáli vedle trouby. No aspoň jsme se tomu zasmáli (tedy já jsem dostala totální výbuch smíchu, který nešel zastavit). Pak jsme radši kuchyň opustili, ale stejně to bylo fajn. :-)
Zítra už jedu zase na kolej, potřebuju se začít učit a doma jsem se k tomu vůbec nedokopala. A taky tam bude on.

Aaaaaaaaaaaaaa

10. prosince 2014 v 23:28 | Lili |  Deníček
Dobře, pokus o článek číslo dvě, ten první jsem komplet smazala, byl to jen zmatený proud myšlenek. Což tohle bude taky, ale budu se aspoň trochu snažit tomu dát řád, i když vím, že se mi to asi nepovede, protože ani nevím, proč tohle vlastně píšu nebo co by z toho mělo vyplívat a tak. Prostě jeden velkej zmatek, který dokázal vyvolat jeden člověk, nevím jestli úmyslně nebo neúmyslně, nebo jestli si to jenom nenamlouvám, ale je to tak.
A já hlavně nevím, jestli se nechám. Nevím ani co chci. Prostě všechn a zároveň nic. Chci kamaráda? Kamaráda pro všechno? Přítele? Lásku? Sex? Od každého něco? Asi tak všechno dohromady, nebo nevím co.
Prostě se objevil jeden kluk. Ze školy ale z druháku. Jak se známe? Právě, že se moc neznáme. Třikrát mě doučoval matiku. Pak jsme párkrát pokecali, když jsme se potkali v hale na koleji na křeslech. Pořád nic moc. V pátek jsem zase seděla dole a on za mnou přišel. Hledal mě? Nebo prostě někoho? Byla to náhoda nebo ne? Ale prostě jsem si tak seděla nebo spíš napůl ležela v hale na gauči a tak nějak se nudila na netu, když ke mě přišel, jestli se mi nechce jít ven. Zahrát si kulečník. Nejdřív jsem nevěděla, co si o tom myslet, ale řekla jsem si proč ne. Když nemám moc možností se dostat ven, protože lidi kolem mě na to moc nejsou, tak se aspoň někam dostanu. Takže jsem šla. Šli s náma ještě dva jeho kamarádi, tak jsem aspoň poznala někoho nového. Takže jsme šli na pivo a na kulečník. Myslela jsem, že mi to nepůjde, protože už je to dlouho, co jsem to hrála, ale nakonec jsem hrála víceménně líp než oni tři. Ale ten večer se nic nestalo.

Dobře, dopisuju tenhle článek tak o dva dny dýl, než jsem ho začala a je to horší než předtím (jen nevím jak pro koho)
Už jsme se poznali o trochu víc, možná i víc než bych chtěla. V neděli jsme se s holkama učili dole na avt. Chvíli předtím za mnou zašel, zeptal se jak se mám a jestli bych nešla třeba na víno. Tak jsem mu řekla, že teď fakt nemůžu, protože se tohle musím naučit. No nic, tak jsme se tam hezky učily, pak si sedl na gauč vedle nás a hrál si na počítači. Pak už jsme se doučili, Gabča odešla nahoru a on mi napsal na chat (jo, je to divny, když seděl vedle mě, ale prý mu to připadalo vtipný). Jestli bych si nedala to víno nebo pivo. Tak jsem nakone souhlasila. Docela mě překvapilo, že kvůli mě ho šel koupit do večerky. Pak jsme byli chvíli u něj a povídali. Teda spíš já jsem povídala a on poslouchal a já čekala, jestli se k něčemu dokope. No dokopal se k polibku. Pak jsem mu radši řekla, že už musím jít, protože už bylo stejně po půlnoci a prostě normálně jsem zdrhla.
Nevěděla jsem co to znamená, nebo co si o tom mám myslet, ale radši jsem odešla, protože jse v sobě měla totální zmatek. Druhej den, což znamená včera jsme se zase viděli, teda já jsem měla v úmyslu se učit a nakonec jsem se i učila, ale už se mě nebál dotknout, takže jsem se stejně toho moc asi nenaučila. To prostě nejde se soustředit, když vás někdo objímá a hladí a evidentně myslí na něco úplně jinýho.
No, taky jsem to zas tak dlouho nevydržela, nakonec jsme šli nahoru. Teda nejdřív ke mě uklidit věci, pak k němu uklidit věci a pak na dvanácté patro. Teda myslela jsem, že naše kolej má jen jedenáct pater, ale omyl, jen do jedenáctýho jezdí výtah, na dvanácté vedou schody, jen ty shody k zavřeným dveřím. Dál to moc nebudu popisovat, prostě dva lidi, sami na mistě kam nikdo nechodí, jeden s bouřícíma hormonama, druhej, co se je snaží ovládat. Můžu vás ujistit, že k tomu nedošlo, na to tam byla moc zima a studená podlaha.
Ale nakonec jsem to byla zase já, kdo zdrhl, co se dá dělat, ta zima tam byla.
Dneska jsme se viděli (asi považuje za automatický, že se uvidíme každý den?). Společně jsme se najedli. Tedy on uvařil. :) První kluk co pro mě uvařil a ještě dobře. Udělal plněný tortily, sice půlku věcí, co byli v tý náplni normálně nejím, ale tady to bylo dobrý. Jelikož pak jeden jeho spolubydlící odešel, tak se ke mě zase přiblížil.
Tentokrát s jasným závěrem. Když vám někdo řekne, abyste ještě nechodili, že spolubdlící dojde nejdřív za hodinu, tak je jasný, co si o tom myslet. Takže jsem zase zdrhla. Prostě za těch pár společných chvil a za jednu večeři mě nezíská a vůbec. Kdyby se to mělo stát, tak to budu stejně já, kdo určí kdy.

Tenhle článek mi stejně přijde dost strašnej, dlouhej a zmatenej, ale když už ho mám rozepsanej tak dlouho, tak ho snad i zveřejnim.