Asi jsem trochu rozmazlená

15. ledna 2015 v 23:43 | Lili |  Deníček
Nebo jsem si prostě jenom už zvykla být sama. Prostě mám trochu problém s tím, že jsem na pokoji s dalšíma dvěma lidma. Ne, že bysme se spolu nesnesli, to ne, spíš spolu nemluvíme, ale jde o něco jiného.
Prostě několik let (tuším že 8) už mám doma svůj pokoj. Před tím jsem měla pokoj společně s bráchou a už jsem si asi trochu odvykla sdílet s někým jednu místnost. Ne že bych se s někým jiným nesnesla, jen jsem prostě asi až moc zvyklá na svůj klid, ve kterém mě nikdo neruší a jsem v něm prostě sama.


Nevím proč, ale prostě mi vadí, když spolu kecají, nebo si něco pouštěj na počítači a tak. Asi jsem fakt rozmazlená samostatným pokojem nebo nevim no.
Třeba učení. Nedokážu se na našem pokoji učit. Ale to spíš bude moje chyba, že mám kolem sebe předměty, který mě rozptylujou, například počítač.
Takže jsem se poslední dva dny byla učit dole v hale, kde jsou křesla. Má to několik výhod, křesla jsou pohodlnější (o dost) než moje židle a je tam větší klid. I když tam prochází dost lidí, nebo si třeba někdo někde povídá, pokud to není hned vedle mě, tak mi to nevadí. Na pokoji mi vadí už jenom přítomnost jedný spolubydlící.
Nevím proč, prostě jsem se asi už na začátku rozhodla, že mi bude nesympatická a doteď se toho držim. No sice většinou, když se rozhodnu, že někoho nebudu mít ráda, tak to stejně nevydržím a nakonec se stím člověkem skamarádím, ale tady mi to asi vydrží. Asi se už ani s jednou spolubydlící víc neskamarádím. Vadí mi možná její hlas, je dost pronikavý a když prostě mluví, tak je mi to nepříjemný.
Prostě pocity jednoho rozmazlence. Snesu se s nima, ale nejradši bych bydlela sama (bohužel nejsou peníze na to, abych měla jednolůžák). Prostě mi vadí, že na koleji nemám žádné místo, kam bych mohla zalíst a být tam chvíli sama (dobře, můžu se zamknout v koupelně, ale to není zrovna ono).
Další rozmazlenost, co se na mě projevuje je v jídle. Prostě dvacet let jsem byla zvyklá na pravidelnou stravu a vyvařování od maminky, což tady prostě nemám. Sice se víceménně snažim, ve všední den chodím do menzy, pokud tam vyjímečně nemají jen samé blafy, a jinak jim když mám hlad.

Dobře, tenhle článek jsem rozepsala někdy v listopadu, prosinci? tak nějak a dopisuju ho teď, nějak jsem se k němu předtím nedostala. Co se změnilo? Skoro nic, jen jsem teď na koleji ještě víc než před tím (ani jídlo mě už domů moc neláká). Momentálně máme zkouškové období, takže většina normálních lidí ho tráví doma a sem jezdí jen na zkoušky. Naštěstí do této skupiny patří i moje spolubydlíci. A jelikož já ne, tak mám teď na koleji svůj klid. Zjistila jsem totiž, že se doma skoro nedokážu učit nebo spíš se k tomu dokopat. Viz o vánocích. To jsem byla doma týden, od pátku do pondělí a na učení jsem se ani nekoukla (teda asi jednou na deset minut, ale to je jako nic). Tak jsem se 29. sbalila a jela na kolej. A od tý doby jsem tu (teda zítra jedu domů, ale stejně tři týdny v kuse jsem tu zatím nebyla). A právě, že za ty tři týdny jsem si hrozně zvykla na svůj klid, kdy jsem byla sama na pokoji a nikdo mě nerušil. Proto, když jsem jednou přišla na pokoj a byli tam obě dvě, tak mě to dost rozhodilo. Jsem tedy zvědavá, jak to přežiju až zase začne škola (počkat, vlastně vím, to už tu totiž já nebudu, protože neudělám zkoušky a vyhoděj mě).
Vlastně už ani nevím, kam jsem tímto článkem směřovala, ale to je asi jedno, poslední odstavec jsou stejně jen sračky. Co by taky ode mě kdo mohl čekat v půl dvanáctý.
No nic, mějte se krásne a jen tak se zeptám:

Jak to máte vy s tolerancí vůči ostatním lidem? Bydlíte radši sami se svým klidem anebo ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama