Proč sakra?

20. ledna 2015 v 13:17 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Proč vždycky chci to, co nemůžu mít?
Protože o tom prostě život je, pořád chceme něco, co nemáme a když už to máme, tak si toho pořádně nevážíme.
Je to tak a lidská povaha se dost těžko mění.
Já prostě nevím, co jsem mu udělala. Tedy vím, proč by na mě mohl být chvíli naštvaný, ale pořád nenacházím nic, co by bylo tak strašnýho, aby se mnou nemluvil a vymazal si mě z přátel. Nemám tušení, co se stalo a od něj se toho asi moc nedozvím. Prostě to tak je a musím se s tím smířit. Nebo ne? Sakra, měla bych se soustředit na školu a ne se zabývat někým, kdo o mě evidentně nestojí (bůh ví proč).
Jenže on si pak jednou příjde a zase se mnou mluví. Jako by se nic nestalo. Bez jediného slova. Prostě jen tak. A zase mám zmatek v tom, co jsem už odsunula mimo sebe. Proč to nemůže být jednodušší? Proč když kolem mě projde, tak po něm začnu zase toužit? Chtít, aby došel ke mě, obejmul mě a políbil jako předtím?
Protože jsem prostě blbá. Jsem prostě labilní jedinec, co se nevyzná ve svých pocitech a citech. A proto se je snažit skrývat co nejhlouběji to jde. Vždyť přeci, když nic necítíte, nemůže vám nikdo ublížit.
Ale proč on? Proč mi to moje tělo dělá? Já za to nemůžu, nechci nic cítit, protože to stejně k ničemu není.
On je jako vzdálený vesmír. A naše světy se sice na chvíli protly, ale nejde v tom pokračovat. Protože on sám možná neví co chce. Vážně nemám tušení. Ale dala bych nevímco za to, kdybych věděla, co se mu honí v hlavě, když mě vidí (tedy doufám, že aspoň něco jo)
Proč vždycky když kolem mě projde, jsem pak vykolejená a nemůžu se na nic soustředit? Což když se učím matiku je asi základ, bez toho to nejde. Ale i ta matika ve mě vyvolává vzpoínky na něj.
Asi bych to vyřešila tím, že bych se učila na pokoji a ne dole. Tím bych eliminovala pravděpodobnost našeho setkání na minimun, ale asi bych se skoro nic nenaučila. Už jsem si asi moc zvykla chodit dolů. Tam prostě jdu za účelem, že se budu učit a dodržuju to. Zatímco tady. Místo matiky píšu další sračky, které nedávají smysl.
Ale pomáhá mi to. Ne že bych byla o něco moudřejší, ale stejně.
Ale ani brečet kvůli němu nedokážu. Poslední dobou ani kvůli ničemu jinýmu, což je u mě divný. Ale prostě ne. To jsem vážně kus skály, která nic necítí (že by se mi podařilo to, o co jsem se snažila) a nebo prostě už jen nemám slzy na svoje trápení? Proč ?
Sakra, měla jsem zůstat doma, najít s práci a na žádnou vysokou nechodit.
Aspoň, že mám ty děti, s nima mě nic netrápí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 23. ledna 2015 v 22:12 | Reagovat

hezky pises :) no drzim palce, nech se vede lepe, trochu si ver ^^

2 Lili Lili | Web | 28. ledna 2015 v 12:26 | Reagovat

[1]: děkuju :)
taky bych chtěla aby to bylo lepší, snad se jednou dočkám, ale s tou sebedůvěrou to asi lepší nebude :(

3 Luke Luke | Web | 5. února 2015 v 23:38 | Reagovat

Hezky jsi vyjádřila své pocity. Je z toho cítit takové zmatení, asi si dokážu přibližně představit, čím si procházíš. Já mám taky problémy se sebedůvěrou, ale asi nám nezbývá nic jiného, než se pokusit to překousnout a zvládnout to :) Držím palce, ať se daří do budoucnosti!

4 Lili Lili | 7. února 2015 v 18:35 | Reagovat

[3]: díky :)
pořád se v tom snažím najít nějaký smysl, ale nedaří se mi to, snažím se na to nemyslet, ale nejde to :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama