Únor 2015

Smysl života, těžký najít...

28. února 2015 v 22:01 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Myslím, že každý by měl mít ve svém životě nějaký cíl, aby jeho život měl prostě smysl. Prostě to, co já momentálně ve svém životě nenacházím. Snažím se, vážně, něco najít, ale vidím jen jedno velké prázdno, které nechce ustoupit mojí snaze o cokoliv jiného. Prostě mi příjde, že nemám nic, čemu bych se věnovala, nebo nějaký koníček, který by mě naplňoval. Nikdy jsem neměla. Ani nevím proč. Spousta lidí dělá sport. Já jsem byla vždycky pohybový antitalent a ničemu jsem se nevěnovala (možná trochu problém, že mě rodiče k ničemu nevedli?) a tak nějak mi to bylo jedno. Nevím, prostě jsem to tak brala, že nic nemám, v tu chvíli i to asi nevadilo, to až později. Prostě žádný koníčky ani zájmy.
Nevím, nějak mi přijde, že svůj život jen přežívám a nežiju. Vím, že takhle to má spousta lidí, ale mě to prostě hrozně štve a je mi to líto. Je mi dvacet a příjde mi, že už mě nic lepšího nečeká, že budu pořád stejná. Ještě před pár lety jsem si myslela, že vystuduju medicínu nebo něco podobného, budu pomáhat lidem, přidám se k lékařům bez hranic a v tom bude smysl mého života. Bohužel s mijí tupou hlavou se mi to nepodařilo. Čili si musím najít něco jiného.
Dalším smyslem života by pro mě mohli být děti. Tím nemyslím někdy v budoucnu moje vlastní, ale to, co dělám teď. Tím myslím tábory a akce přes rok. Ale tábory nejsou furt, a tři týdny v létě mě asi z mojí životní letargie nevytrhnou. Je to pro mě takový trchol roku, na který se těším od té doby, co tábory skončí. A přes rok toho mám čím dáltím míň. A ještě mi přijdě, že se mnou čím dám tím míň počítají. Prostě jako kdyby všichni zapomínali, že taky existuju a chci se něčeho účastnit.
Aspoň, že mám ty dvě malý. Člověk se s nima nenudí. Jenže poslední dva týdny jsem pro ně byla jen jednou, tak snad to od pondělka zase poběží normálně. Budu se nudit o pár hodin ménně.
Dokonce i ten jedinej člověk, který se mnou občas zašel do klubu už na mě peče. Ve středu jsme byli domluvený, že půjdem, po desátý pořád nevě děla jestli půjde, tak jsem nakonec ze zoufalství šla sama. Původně se mi vůbec nechtělo, ani když jsem tam dorazila, tak jsem si nemyslela, že to byl nějak super nápad, protože jsem tam nikoho neznala (dobře jeho jsem potkala hned u vchodu, ale o to jsem zrovna nestála), takže jsem akorát pozorovala okolí a doufaa, že mě nikdo nezašlápne. Což by zase nebylo zas tak nemožný, protože tam bylo lidí jak nas***. No, naštěstí jsem tam po nějaký době potkala dva kluky, který jsem znala (protože když jsme se tam potkali poprvý, tak jsme se nějak bavili, už ani nevím proč), tak jsem tam pak byla s nima, ale kdybych je nepotkala, tak bych šla za chvíli nejspíš zpátky na kolej.
Ale jde mi o princip. Prostě k čemu je mi to, že bydlím na koleji a de facto si můžu dělat co chci, když to nemám s kým dělat, tudíž je to stejný jako doma (akorát tady mě u toho nikdo nebuzeruje a nesráží mi sebevědomí ještě íc, jestli to tedy ještě je možný).

Už ani nevím, co mělo být původně smyslem tohoto článku, asi zase nic. Stejně jsem zase skončila u toho samýho, totiž u stěžování si na to, jak strašnej mám život (i když mi de facto nic nechybí a měla bych být šťastná, což ale nejsem).

Proč to vlastně píšu, když to nikdo nečte? Asi proto, že se mi aspoň trochu uleví.

Sakra, sakra, sakra

27. února 2015 v 19:32 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Po dlouhé době další článek, který nejspíš asi ani článkem nebude, ale spíš jen další slátaninou mých pocitů. Prostě se momentálně cítím dost pod psa a v reálném životě si nemám s kým pokecat, nebo komu to svěřit (nebo to spíš nikoho nezajímá, což nečekám ani tady).

Co je novýho?

18. února 2015 v 21:44 | Lili |  Deníček
No, normálně bych napsala, že nic, ale tentokrát ne. Tak předně nějvětší novinkou je, že jsem postoupila do dalšího semestru. Nakonec jsem zvládla udělat všechny předměty, takže nemusím nic opakovat, což je dost super a dost nečekané. Upřímně řečeno, pořád vstřebávát fakt, že jsem udělala zkoušku z matiky. Prostě nechápu, jak jsem to mohla dát, když to tolik lidí neudělalo.
(Tohle k článku vůbec nepatří, ale chce se mi to napsat. Prostě nesnáším, když dám zveřejnit článek a on se mi celý smaže. Stalo se vám to někdy? Mě už několikrát. Jde o to, že mě se články ukládají automaticky, ale někdy to prostě stávkuje, čili ještě není uložený. Pak dám zveřejnit a pro jistotu mě systém odhlásí a článek smaže. Docela mě to naposledy naštvalo, protože jsem to psala asi hodinu a znova už to stejně nenapíšu. Prostě vždycky, když něco dopíšu, nekoukám, jestli je to uložený, ani to po sobě radši nečtu, ale dávám rovnou zveřejnit. Asi to budu muset občas zkontrolovat.)
Tak, teď zpátky k tomu, co je u mě novýho. první zkouškový období úspěšně za mnou. Pořád se mi tomu nechce věřit, ještě před měsícem jsem byla úplně v hajzlu s nervama a myslela jsem, že mě ze školy vyhodí. Ale naštěstí se tak nestalo. Sice jsem přežila to, co jsem myslela, že bude nejhorší, ale když tak vidim to, co mě čeká tady ten semestr tak vážně nevím, jestli už to nejhorší mám za sebou. Ale tak zatím mám plný počet kreditů a v letňáku jich doufám získam dostatek, abych mohla do druháku. Teď už mi zbývá jen někdy dojít pro zápis na děkanát a vyřešit jeden předmět, který ještě nemám v rozvrhu i když bych ho tam mít měla a bude to.
Další novinkou (aby jich nebylo málo) je to, že jsem se minulý týden stěhovala. Ne nějak extra, jen o tři patra výš, ale stejěn to bylo docela náročný. A proč jsem se vlastně stěhovala? No, důvodů je několik. Předně moje spolubydlící. Trošku jsme se neshodli na pár věcech a mě to už nebavilo. Navíc neuklízeli a byli docela hlučný. A stejně jsem se s nima moc nebavila, teda spíš vůbec. Za další jsem se řekla, že změna je život. A že by nový spolubydlící mohli být lepší a já bych konečně měla s kým hodit ven. A stejně jsem ve čtvrtek neměla co dělat. :D
Ale tak, nepohoršila jsem si. Teda možná jedině v tom, že teď nemám balkón, ale to nějak přežiju. Jinak spolubydlící nemluví zrovna dobře česky, jsou z ruska nebo od kaď, to jsem se ještě přesně nedozvěděla, ale mezi sebou mluví tak, že jim nerozumim, což mi vůbec nevadí, protože mě aspoň neruší. Jinak, v pokoji je víc místa, než tam, kde jsem bydlela, a větší pořádek, aspoň zdánlivě. Se spolubydlícíma je to stejné, taky si s nima moc nepokecám, ale včera jsem mluvila se spolubydlící z vedlejšího pokoje a ta vypadá v pohodě.
Ale stejně se mi sedí líp dole, takže to je stejný.
Jediný, co se nezměnilo je, že pořád nemám s kým chodit ven. Prostě nevím, co všichni po večerech dělají, ale nikdo se mnou nikam nezajde. Teda kromě jedné kamarádky, která jednou za čas jo, ale taky nic moc. prostě nevim, jestli mám tak nepařící spolužáky, nebo prostě pařej doma, nebo pařili na střední a už je to nebaví nebo co.
Jen je mi prostě líto, že prostě i když jsem na koleji, tak dělám to co doma, čučim do počítače a nudim se. Já vím, tak bych si měla něco vymyslet. Taky jsem se už snažila na něco přijít, ale co má člověk dělat sám. Tak ráda bych něco podnikala, občas v sobě cejtím úplně energii, ale příjde mi, že celá zakrňuju jak nic nedělám. Vždyť já ani nemám žádné koníčky, nikdy jsem se ničemu nevěnovala a teď mi přijde hrozně těžký s něčím začínat. Teda kdyby bylo léto a byla bych doma, tak jedu na kolo, ale teď a tady? Asi mi brzo přeskočí, jestli nezačnu něco dělat nebo někoho nenajdu. Mě by často jenom stačilo mít si s kým pokecat, ale ani to mi občas nevychází. Proto když pak někoho potkám, s kým mám třeba společnou cestu, tak melu a melu jen abych udržela rozhovor. Pak samozdřejmě musím přijít každému otravná a chápu, že se se mnou nechtějí bavit, ale já si nemůžu pomoct. Prostě toužim po komunikaci s lidmy, toužím po přátelství, chci si užívat života, ale toho se asi nedočkám.