Sakra, sakra, sakra

27. února 2015 v 19:32 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Po dlouhé době další článek, který nejspíš asi ani článkem nebude, ale spíš jen další slátaninou mých pocitů. Prostě se momentálně cítím dost pod psa a v reálném životě si nemám s kým pokecat, nebo komu to svěřit (nebo to spíš nikoho nezajímá, což nečekám ani tady).


Problém je všude kolem mě. Protože momentálně mi přijde jako problém celý můj život. Ano, vím kolikrát jste už tohle museli někde číst, jak někoho strašně štve jeho podělaný život, jak se má nejhůř na světě a neví co dělat, a musím vás varovat, tohle pravděpodobně nebude jiné, ale stejně se mi chce o tom napsat. Protože už mě to prostě štve, všechno mě hrozně štve a je mi to zároveň hrozně líto.
Jak začít, těžko říct. Prostě jsem jen hrozně sama. Jo, není to kdovíco, lidi na světě se potýkají s mnohem horšími věcmi a mnohem horšími problémy, ale to mi rozhodně nepomáhá v tom, abych se cítila líp. Vážně ne.
Ta samota je dost ubýjející. Vážně, sice nejsem nějak moc společenský člověk ( i když bych chtěla, ale o tom později), ale i tak mi vadí, že za den prohodim občas jen pár vět. Třeba dneska. Kromě pár vět, které jsem prohodila s Gabčou, když jsem jí vracela sešit a pár vět v knihovně (jo, po půl roce jsem konečně zaregistrovaná v knihovně, kterou mám víceménně za rohem) jsem s nikým nemluvila. A to mi prostě příjde dost málo. Prostě mi příjde, že nemám žádné kamarády, nikoho komu by na mě opravdu záleželo.
Řeknete, že si to jenom namlouvám, ale řekla bych, že ne. Jelikož za svého nejlepšího kamaráda považuju bráchu, který se mnou mluví čím dál tím míň a nebo Mika, který se mnou komunikuje taky poslední dobou málo (dřív mi psal, téměř vždy jakmile jsem byla online, ale teď píšu spíš já jemu a ještě se sotva zeptá jek se mám). A nejlepší kamarádku bych asi pojmenovat nedovedla. Jedině Lucka, ale ta teď má nějaký vážný problém, už týden se mi neozvala. Ani mi neřekla o co jde, tak si o ní dělám starosti, protože akorát řekla, že se jí zhroutil svět. A jinak snad ani žádnou dobrou kamarádku nemám. Příjde mi, že sice znám dost lidí, ale stejně nemám nikoho blízkého. Tenhle semestr i do škol chodím zatím sama. Ve škole se sice s holkama bavím, ale mimo školu nic společnýho nemáme. Prostě nic nepodnikáme, minulý semestr jsem si byli akorát jednou se třídou sednout na pivu a to ještě v komorním počtu a to mi příjde dost málo.
Prostě jsem si svůj život na koleji a na vejšce moc idealizovala. Myslela jsem, že se dokážu změnit a být jiná než na střední, ale asi se z toho nedokážu nikdy vyhrabat. Na střední jsem byla takový to nemluvný něco, o čem si všichni mysleli, že je hodný, nevinný a tak. Když jsem tam neměla svojí sousedku v lavici, tak jsem se ani s nikým moc nebavila. Prostě to nebylo tak, že bych se zvadla a šla za někým. To vůbec. Za celou střední jsem se třídou nebyla ani jednou pařit, ani jednou nikde. Na maturitním večírku se všichni divili, že kouřim. Za všechny prázdniny jsem nikdy nikoho ze třídy neviděla, teda aspoň ne cíleně. Z malýho gymplu jsme se už moc odcizily. Už se ani nevídáme, jedna kamarádka dává přednost svýmu příteli a trávě, druhá sezení u počítače a nadávání na to, že nemá co dělat. O základce už vůbec, tam jsem si sice ze začátku nějaké kamarádské vazby (to jsem ještě byla veselé, bezstarostné dítě, nedělalo i problém bavit se v kolektivu, trochu jsem ho i vedla, chvílemi jsem byla i třídní šašek), ale přesunem do jiné třídy a po dvou letech na osmiletý gympl se vše ztratilo.
Mimo školu jsem žádný kamarády ani neměla (jednu dobu jo, ale ta holka byla nakonec zlá a už je to dávno) Na kroužcích jsem si žádný kamarády nikdy nenašla, buď tam už všichni s někým byli a já jsem byla málo průbojná, abych se k nim přiidala, nebo to byli dementi.
Takže takhle to se mnou je. Jsem člověk, uvězněný ve své nudné přítomnosti, který by to rád změnil, ale neví jak (nějaká rada?), už mě prostě nebaví sedět celý dny u počítače, čtením se ten prázdný čas vyplnit nedá a spát taky nemůžu pořád. Jen doufám, že mi příští týden už normálně začne hlídání, abych aspoň o odpolední zábavu měla postaráno, ale jinak...
Volá do světa, volám o pomoc, ale nikdo to nevnímá. Snažím se dávat najevo, že mě to ubyjí, ale nikoho to nezajímá. Občas mě napadá jestli by někomu vadilo, kdybych prostě nebyla, všiml by si toho vůbec někdo? Nebojte, to bych neudělala.

Nejhorší je, že si za to stejně můžu sama. Občas jsem se vším tak otravná (třeba s tím, že bych někam zašla), že se ani nemůžu divit, že se se mnou nikdo nebaví. :(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama