Smysl života, těžký najít...

28. února 2015 v 22:01 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Myslím, že každý by měl mít ve svém životě nějaký cíl, aby jeho život měl prostě smysl. Prostě to, co já momentálně ve svém životě nenacházím. Snažím se, vážně, něco najít, ale vidím jen jedno velké prázdno, které nechce ustoupit mojí snaze o cokoliv jiného. Prostě mi příjde, že nemám nic, čemu bych se věnovala, nebo nějaký koníček, který by mě naplňoval. Nikdy jsem neměla. Ani nevím proč. Spousta lidí dělá sport. Já jsem byla vždycky pohybový antitalent a ničemu jsem se nevěnovala (možná trochu problém, že mě rodiče k ničemu nevedli?) a tak nějak mi to bylo jedno. Nevím, prostě jsem to tak brala, že nic nemám, v tu chvíli i to asi nevadilo, to až později. Prostě žádný koníčky ani zájmy.
Nevím, nějak mi přijde, že svůj život jen přežívám a nežiju. Vím, že takhle to má spousta lidí, ale mě to prostě hrozně štve a je mi to líto. Je mi dvacet a příjde mi, že už mě nic lepšího nečeká, že budu pořád stejná. Ještě před pár lety jsem si myslela, že vystuduju medicínu nebo něco podobného, budu pomáhat lidem, přidám se k lékařům bez hranic a v tom bude smysl mého života. Bohužel s mijí tupou hlavou se mi to nepodařilo. Čili si musím najít něco jiného.
Dalším smyslem života by pro mě mohli být děti. Tím nemyslím někdy v budoucnu moje vlastní, ale to, co dělám teď. Tím myslím tábory a akce přes rok. Ale tábory nejsou furt, a tři týdny v létě mě asi z mojí životní letargie nevytrhnou. Je to pro mě takový trchol roku, na který se těším od té doby, co tábory skončí. A přes rok toho mám čím dáltím míň. A ještě mi přijdě, že se mnou čím dám tím míň počítají. Prostě jako kdyby všichni zapomínali, že taky existuju a chci se něčeho účastnit.
Aspoň, že mám ty dvě malý. Člověk se s nima nenudí. Jenže poslední dva týdny jsem pro ně byla jen jednou, tak snad to od pondělka zase poběží normálně. Budu se nudit o pár hodin ménně.
Dokonce i ten jedinej člověk, který se mnou občas zašel do klubu už na mě peče. Ve středu jsme byli domluvený, že půjdem, po desátý pořád nevě děla jestli půjde, tak jsem nakonec ze zoufalství šla sama. Původně se mi vůbec nechtělo, ani když jsem tam dorazila, tak jsem si nemyslela, že to byl nějak super nápad, protože jsem tam nikoho neznala (dobře jeho jsem potkala hned u vchodu, ale o to jsem zrovna nestála), takže jsem akorát pozorovala okolí a doufaa, že mě nikdo nezašlápne. Což by zase nebylo zas tak nemožný, protože tam bylo lidí jak nas***. No, naštěstí jsem tam po nějaký době potkala dva kluky, který jsem znala (protože když jsme se tam potkali poprvý, tak jsme se nějak bavili, už ani nevím proč), tak jsem tam pak byla s nima, ale kdybych je nepotkala, tak bych šla za chvíli nejspíš zpátky na kolej.
Ale jde mi o princip. Prostě k čemu je mi to, že bydlím na koleji a de facto si můžu dělat co chci, když to nemám s kým dělat, tudíž je to stejný jako doma (akorát tady mě u toho nikdo nebuzeruje a nesráží mi sebevědomí ještě íc, jestli to tedy ještě je možný).

Už ani nevím, co mělo být původně smyslem tohoto článku, asi zase nic. Stejně jsem zase skončila u toho samýho, totiž u stěžování si na to, jak strašnej mám život (i když mi de facto nic nechybí a měla bych být šťastná, což ale nejsem).

Proč to vlastně píšu, když to nikdo nečte? Asi proto, že se mi aspoň trochu uleví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama