Co je tady špatně?

7. listopadu 2015 v 23:58 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Co je špatně? Asi celý svět? Nebo spíš něco ve mě, co se nedokáže s tímto světem smířit. Posledních pár měsíců (vlastně od začátku letních prázdnin) se mi často měnily nálady a dost jsem přemýšlela. Možná taky z dlouhé chvíle, kdy jsem neměla co dělat. Když jsem zrovna nebyla na táboře, byla jsem doma. A domaznamená vvíceménně jen doma. Měla jsem z toho docela dost smutnou náladu, hlavně mě mrzelo, jak málo mi stačí k životu. Moje dny se skládali z času stráveného na počítači v nějaké části domu nebo na zahradě a vzájemného se pruzení s ostatními členy domácnosti.


Naštěstí mě z toho částečně doataly tábory. Na jednom jsem byla na začátku července, ten vůbec nebyl v plánu, ale někoho rychle potřebovali tak jsem jela, bohužel jen na týden, pak jsem musela domů, protože jsem musela k zubařce...blbý důvod. No, pak jsem se bohužel vrátila do předchozího modelu, čili dny strávené s pitomýma hrama na počítači a sluchátkama s příšernou hudbou na uších. A u toho vymýšlení, co všechno by bylo super podniknout nebo dělat. O tom sním furt, ale nemůže se k tomu odhodlat. Nevím, asi to prostě nechci až tolik, když to nedokážu uskutečnit. Nebo mi prostě jen chybí někdo s kým bych to uskutečnila.
Prostě se jen tak zbalit a někam odjet, cestovat pěšky nebo vlakem...Spát pod stanem, večer koukat na hvězdy a sedět u ohně za doprovodu kytary. Kdo mi tohle splní, toho budu nejspíše milovat, ale pravděpodobně se toho nedočkám.

To jsem asi trochu odbočila od toho, co jsem původně chtěla psát. O tom jak jsem se zamýšlela o světě. Ale jen dokončím ty prázdniny. Po prvním táboře jsem byla dva týdny doma a pak jsem jela na můj milovaný. Bohužel jen na týden. Pak jsem se zase vrátila do svého stereotypního prázdninového života. Naštěstí zase jen týden, pak jsem odjela na další tábor, už na dva týdny konečně. Sice to bylo trochu ve stínu blížící se zkoušky z organické chemie, která měla nastat čtyři dny po návratu z tábora, takže učení putovalo se mnou, ale stejně to bylo hrozně super. Bylo nás tam sice míň vedoucích než obvykle, k toho tři lidi samostaně ne moc použitelný, ale stejně to byl super tábor, ostatně jako pro mě každý.
No pak bohužel nastal návrat do reality a stresování z nadcházející zkoušky. Neuměla jsem skoro absolutně nic, samozřejmě jsem se na to přes prázdniny skoro ani nepodívala, spíš jen tak letmo trochu, rozhodně to nebylo to učení, který jsem před prázdninama plánovala. Ale nějakým zázrakem jsem jí udělala.
No, pak nastaly další zbytečně strávené dny, než jsem odjela na kolej.

No, už se k tomu dostávám, nejhorší na mě je, že mám nejspíš hrozně slabou vůli. Říkám, že bych něco chtěla, ale akorát hledám výmluvy na to, proč to zrovna teď nejde. Chtěla jsem začít jezdit na kole, ale ani jsem na něj nesedla, sice je pravda, ž skoro celý prázdniny bylo pětatřicet, ale stejně, kdo chce hledá způsoby, kdo neche hledá důvody. Ale tohle není jen tahle prkotina. I to, že bych chtěla někdy někam vyrazit a místo toho sedím celý prázdniny doma. Co mi brání v tom, abych prostě někam nevyrazila? (teda kromě toho že nemám s kým)

Když jsem přijela na kolej, měla jsem několik týdnů takovou svojí krizi. Nevím z čeho vznikla, ale prostě byla jsem furt smutná, neměla jsem na nic náladu, poslouchala jsem depresivní písničky a utápěla se v sebelítosti. No, nějak ze mě postupně vylezlo, že je to akutní nedostatek lásky. Já se prostě bojím. Bojím se, že zůstanu navždycky sama.

Nedokážu se smířit s tím, jak teď všechno probíhá. Jaký lidi jsou. Přijde mi jako bych byla mimo všechny ostatní. A taky hrozně závidím, což je špatný, ale nejde to jinak. Závidím všem, co jsou s někým šťastný, co mají někoho kdo je má rád, ale jsem hrozně nerada v jejich přítomnosti. Prostě hrozně závidím, když vidím jak se k sobě nějaký dva lidi mají, v metru nebo ve škole nebo ve městě. Občas bych je nejradši všechny odstřelila někam na jinou planetu, abych je nemusela vídat. Už se necítím dobře ani s Lenn a Romanem pohromady, i když u nich by člověk vůbec nehádál, že k sobě patří, ale já to vím.
Nejhorší je, že mám (jako každý) nějakou představu o své případné drahé polovičce. Ne žádný konkrétní věci jako barva očí a vlasů, ale spíš ostatní vlastnosti. Prostě si nedokážu představit, že bych chodila s nějakým individuem, které dnešní společnost produkuje. Nechci nikoho, kdo je věčně připojený na netu, pár dní bez mobilu by umřel a podobně. Chtěla bych najít normálního (pro mě) kluka, co má rád přírodu, neřeší zbytečné věci, není sobecký a dokázal by mě mít rád. Ještě kdyby jezdil na tábory a hrál na kytaru, to by byl úplně ideál. Teda jednou jsem řekla, že budu milovat hoho, kdo mi daruje nějakou hezkou kytku, což se mi ještě nestalo.
Ale vím, že ve výsledku chci hlavně lásku, chci se do někoho bláznivě zamilovat a chci aby to on cítil stejně.
Ale svojí blbostí se toho asi nikdy nedočkám, nebo to nebude nic, co by mělo dlouhého trvání, proto se čím dál tím zavírám do sebe a snažím se nepřipouštět si emoce k sobě. A když už potkám někoho, kdo by mohl být moje spřízněná duše (skaut, jezdí na tábory, hraje na kytaru, potkávám ho ve škole na dvou předmětech) tak si ho nechám projít mezi prsty. Možná kdybych se zasnažila, mohlo z toho něco být, ale mě trvalo dost dlouho než jsem na něj vůbec sama od sebe promluvila, takže třeba ho někam pozvat je pro mě už moc.
Nejhorší je, že jsem asi už dost dlouho sama tak se chytám každého náznaku sympatií. K mojí smůle asi až moc.

Jsem prostě nenapravitelný případ, co pořád bude snít o osudové lásce, která stejně nikdy nepříjde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama