Nikdy se nic nezmění

26. března 2016 v 15:50 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Tak jsem zjistila, že jsem na blogu od listopadu nebyla. Ale rozhodla jsem se k němu opět vrátit. Zjistila jsem, že když mám nějaký problém a sepíšu ho na papír (s kamarádkou si píšeme dopisy) tak se mi nějak uleví a problém je mnohem menší. Jenže jí nechci pořád psát dopisy, má svoje problémy, tažke budu asi psát více sem, není to sice papír, ale taky to snad pomůže. Příjde mi, že to je se mnou jako na houpačcce, chvíli se cítím celkem v pohodě, pak se zase něco pokazí a cítím se úplně v háji. O zkouškovým jsem bohužel měla špatný období, což se podepsalo na škole, opakuju dva předměty, čili možná budu opakovat i ročník protože je toho strašně moc.

Snažim se si žádný problémy nevytvářet( ve svojí hlavě, která je příčinou všeho), ale občas to nejde, hlavně když mám hodně volného času a přemýšlím. Prostě nepřemýšlet a mít pořád co dělat, to je řešení, jinak se mi špatné nálady budou pořát vracet.
A jelokož jsem momentálně doma, tak se toho moc nedržím. Protože tady mám hodně času přemýšlet a málo věcí na práci. Nenávidí se za to, za to všechno co mi akorát přináší problémy, které si sama vsugerovávám.
Nechci takhle žít, nechci jen věčně řešit, v čem všem jsem neschopná, co všechno mi nejde a co všechno nedokážu. Protože já bych to mohla dokázat, kdybych nebyla tak líná a neschopná se sebou pohnout a začít konečně dělat věci a celkově žít podle sebe. Pořád hledám akorát důvody proč to nejde.
Často mám chuť se prostě sbalit věci do batohu a někam zmizet, prostě být v přírodě, bez lidí , bez techniky, klidně několik dní. Ale pořád si říkám, proč to práve teď nejde.
1) Teď se musím učit do školy. Jo, jenže se stejně neučím, takže bych tomu nějaký víkend obětovat mohla, ale n´to zas ne, to bych zase měla ještě větší výčitky, že na školu kašlu a brzo mě vyhodí.
2) V létě nemůžu, protože mám tábory. Což je pravda, nerada bych o ně přišla, nechci je obětovat svojí chuti někam odjet.
3) A asi nejdůležitější bod. Naši by mě asi zabili. Jasný každý si může říct, že jsem už dospělá, v červenci mi bude 22, bydlím víc na koleji než doma, tudíž by mi neměli nic zakazovat, ale tak to není. Nejsem dospělá, neexistuje, že bych si prostě jen tak někam odjela sama, vždyť ani ze školy nemůžu přijet v devět večer domů, to spíš druhý den.
Nesnáším to, nechci aby se ke mě chovali, jako kdybych byla nesvéprávný dítě, neschopný někam samo jet.
Prostě abych se jen tak sbalila, a odjela někam na několik dní bez jasného plánu, to prostě je něco co si nedokážu doma představit. Je to jedna z takových věcí, který jsou prostě v určitým prostředí nepředstavitelný. Nevím jak to vysvětlit, že jsou prostě nějaký pravidla, u kterých je porušení v kolonce Neexistuje!
Prostě na vše je potřeba vůle, ale tu já nemám, jen svou hlavu se svýma blbýma, naivníma snama. Nikdy to nedokážu, jen budu pořád sedět doma na zadku s neodolatelnou touhou někam vyrazit a se strachem ze všeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama