Co se pořád děje

14. února 2017 v 18:12 | Lili |  Moje kecy, které stejně nikomu moc smysl nedávají
Už jsem pomalu psaní blogu vzdala, jelikož bych skoro zapoměla, že ho vůbec mám, kdybych se jednou za sto let nepodívala na svůj druhý email a nezjistila, že tam mám upozornění, že mi ho asi brzo smažou.
No a jelikož mi momentálně skončilo zkouškový a zatím nemám co dělat, a sezení u počítače mi už nepřipadá jako smysluplné trávení mých dnů, tak jsem se rozhodla, že bych mohla zase něco napsat. (tak jsem si pustila nahlas hudbu aby mi to šlo líp, ale zrovna přišla spolubydlící, nechci ji zas tak prudit)


Je to skoro rok, co jsem si něco zapsala. Pořád chodím do školy, pořád do druháku a možná si budu muset od září hledat práci, protože mě vyhodí. Ale už jsem se s tím smířila, a i rodiče už jsou takový víc smířený s tím, že se to mlže stát. Takže uvidíme, co se stane.
Ale už vím, kdo za všechno může. Za všechno mlžou moje hormony, protože hormony jsou hrozný svině, který ovládají vše co můžou. Dřív jsem si to neuvědomovala, jelikož jsem brala antikoncepci, ale co jsem ji vysadila nastal u mě taková hormonální smršť, že jsem dlouho musela čekat, až se ustálí. Přestala jsem ji brát v prosinci 2015 a teprve teď si začínám pořádně uvědomovat, jak jsem se na svým těle provinila, že jsem do sebe ty sračky přes čtyi roky cpala, ke všemu skoro zbytečně. Nesnáším se za to, že jsem si ji nechala napsat jenom protože to chtěli rodiče (protože jsem s někým poprvé chodila a tohle byla jejich skoro první myšlenka, jen pro info, za půl roku co jsme spolu chodili jsme spolu nespali, ale vysvětluj to nikomu). Několik měsíců po vysazení jsem se vyrovnávala se svýma hormonama, nejdřív jsem musela překonat sebe samu, jelikož jsem dostávala panický záchvaty breku, když mělo dojít na sex. To jsem prostě nezvládala, ale už jsem se přes to dostala.
Taky jsem došla k závěru, že nepotřebuju žádného přítele, ještě ne, ještě na to nejsem. Mám ráda svoje kamrády u nás doma, kam jsem začala jezdit tak často jak můžu, nesnáším Prahu, nemám to tu ráda, nemám ráda lidi. Jsem prostě vesnický vidlák, která je nespokojenější ve svým malým městě a musela jsem přesídlit až do Prahy, abych na to za dva a půl roku přišla.
Nejvíc se těším zase na léto a na čtyři a půl týdne v lese na tábeře.
Poslední dobou mi přišlo, že jsem se nějak moc otevřela citům a přestává se mi to líbit. Chci zpátky do svý ulity kde mi nemůže nikdo ublížit. Nenechám se zvyklat, abych se zase zamilovala a pak mi někdo ublížil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama